logotype Archiv - Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Běh krajem, kde se zastavil čas

Silva Nortica Run – na tenhle ½maraton jsem se moc těšil. A to hned z několika důvodů: jednak mě okouzlily fotky na webu závodu, které plně koresponovaly s větami z letáku: „Poběžte s námi krajem mystické síly. Krajem hlubokých lesů, křišťálové vody a navždy zaniklých osad. Krajem, kde se zastavil čas…“ Dále to pak byl můj první běh, co jsem běžel mimo území naší republiky a bylo to navíc v prostředí, které je mi bližší, než rušné ulice města. A ten poslední a pro mě nejdůležitější důvod byl ten, že to byl s Miriam náš první ½maraton, co jsme chtěli běžet (a taky běželi) od startu až do cíle společně.

Do Nových Hradů jsme dorazili i přes menší komplikace (nádraží Nové Hrady není v Nových Hradech…) v pátek večer. Oba nás potěšilo, že na akreditaci v budově bývalé celnice nás uvítal Ivo Domanský, na kterého ve vlaku přišla řeč s tím, jestli tam bude – a byl. Zaregistrovali jsme se a při zpáteční už skoro noční procházce z celnice do Nových Hradů mi přišlo na mysl, jak jsou si v určitých momentech podobné krajiny novohradska a ašska, odkud pocházím. Ten klid, ticho, omamná vůně hustých lesů a čerstvě posekané trávy… jako by mi bylo o 20 let míň a začínaly prázdniny :-)

Sobotní ráno bylo sice trochu chladnější a zamračenější, ale nepršelo a tak to vypadalo, že i počasí bude nakonec na naší straně. Slíbený autobus stál na svém místě a odvezl nás do rakouského Harmananschlagu, místa startu. Cestou na celnici ještě přistoupila početnější převážně německy mluvící skupinka, a tak byl dojem z přeshraničního běhu takřka dokonalý.

Startovalo se z místního náměstíčka, vyhrávala dechovka, potleskem a pokřikem byli povzbuzováni probíhajíci maratonci a ultramaratonci. A pak přišla řada i na nás, na ½maraton. Snad poprvé jsem startoval z první řady, nějak se do ní nikomu nechtělo :-) Výstřel, pípnutí desítek hodinek a už s Miriam vyrážíme vstříc prvnímu stoupání, které bylo hned pár stovek metrů po startu. Míjíme mé „regionální krajany“ Míru a Slávka, kteří běží ultramaraton (můj velký obdiv a respekt – nakonec 3. a 4. místo) a ke konci kopce se startovní pole pozvolna roztrhává. Těch prvních šest před námi je asi rychlejší a i mezera za námi začíná pozvolna narůstat. A tak zůstáváme na trati sami.

Běží se nádherně, les co chvíli vystřídá malá vesnička nebo zemědělská usedlost, cesty výborné, vzduch čerstvý a osvěžující – a to ticho… Při výběhu na Mandlstein (přečetl-li jsem dobře jméno na ukazateli u trati) si dokonce připadáme jako o pár set výškových metrů výš: vrcholek se topí v mlze, která se po něm díky větru líně přelévá. Když jí probíháme, je to skoro alpská romantika :-) A pak zase dolů, dál a dál, přes další vesnice, pole, louky… uteklo to hrozně rychle a za hodinu a půl je tu cíl. Z dálky k nám doléhá hlas Štěpána Škorpila „…blíží se nám tandem dalších běžců…“ a přesně tak, jak jsme si přáli, vbíháme do cíle bok po boku v čase 1:31:31,5 respektive 32,1. Oba máme ale hlavně velkou radost z toho, že se nám to společně podařilo. Poté, co se převlékneme (v mém případě pouze vysušíme), sníme ještě pár koláčků, co pořadatelé nabízejí a přidáváme se k těm, co očekávají další běžce. Podle jejich reakcí jsou asi všichni spokojeni. Tenhle běh se opravdu vydařil.

Příjemným zpestřením byl i závěrečný večírek v hotelu Rezidence v Nových Hradech. Ačkoliv nepatřím mezi milovníky podobných akcí, tahle patřila rozhodně k těm povedenějším. Akorát v tombole se na nás štěstí neusmálo :-)

Popravdě jsme trať půlky očekávali trochu obtížnější – anebo že by se varské kopce a ašská sjezdovka tolik podepsala na mojí kondici? :-) Každopádně jsem se shodli, že za rok už dáme celý maraton – ta trať si to zaslouží a přímo si o to říká. Akorát já budu muset ještě něco naběhat, abych i tam Miriam stačil celou tu dobu. O ní strach nemám.