Být na vážkách aneb váhání není na škodu, důležité je konečné rozhodnutí
V životě snad neexistuje chvíle, kdy bychom nemuseli mezi něčím volit. Dost často jde při tomto volení o to, zda jít starou vyšlapanou – známou cestou, která nás zcela dozajista dovede znovu do stejného cíle, nebo zda nezvolit cestu novou, což zní lákavě hlavně pro toho, kdo rád objevuje, má to však jeden háček – a sice, že po ní nemusí nikam dojít.
Tento článek vyšel na Běžecké škole 15.8.2010
To váhání – vážení se může jevit komické pro člověka, který se na vše dívá zpovzdálí a který zná dobře povahy váhajících. Většinou už je nám rozhodnutí dáno do vínku, to podle toho, jestli jsme Střelci či Panny, tedy jestli máme rádi tah na branku, nové – neprozkoumané cesty, nebo jsme konzervy, které raději půjdou po tisíckrát stejné cestě, hlavně však po té, která nás již tisíckrát dovedla šťastně do cíle.
Jak by bylo snadné znát cíl – výsledek
Ano, jak by to bylo snadné. Snad proto, že to tak snadné není, je naším cílem cesta, po níž životem jdeme či běžíme a ne konečný cíl! Ono jde skutečně o tu cestu, protože i ta váhající konzerva, chce-li poznat, zda jde po správné cestě, musí tuto cestu opustit, aby získala jistotu, že ta prvotní cesta je správná a žádná jiná. Že to je prostě její úkol, ať s tím zrovna v danou chvíli souhlasí nebo se v ní proti němu všechno bouří. V tom je kouzlo života, že prostě nikdy NEVÍTE, a že POZNÁTE, zda jste šli po správné cestě až ve chvíli, kdy se rozhodnete na jedné křižovatce opustit hlavní silnici a vydat se po vedlejší cestě. Prostě ať jste Střelec nebo Panna, musíte to občas zkusit jinak, jinak si nikdy nebudete jisti správností své cesty.
Můžete mi věřit, vím, o čem mluvím, jsem Panna i Střelec
Narodil jsem se totiž ve znamení Panny s ascendentem ve Střelci. Čistá Panna jsem byl tak do 25 let, měl jsem rád všude pořádek, vše přesně načasováno a jakákoliv změna v plánu mě doháněla k šílenství. Stačilo si však pořídit manželku a dva syny a velmi rád jsem zapomněl na to, že jsem Panna, a začal se vyvíjet do Střelce. Jako Panna bych totiž nejspíš skončil v Bohnicích, jako Střelec jsem mohl klidně přežít :).
Pokud jde o současnost, tak bych to odhadnul tak, že z Panny jsem si odnesl systematičnost, vytrvalost a „občasný" smysl pro pořádek, ve Střelci jsem se však našel. Ono se marně neříká, že prvních 30 let vás ovlivňuje znamení, v němž jste se narodili a v pak váš ascendent. U mě to začalo někdy okolo 33. roku a ať se na to dívám z té či oné stránky, tak mi to tak, jak to mám nyní, velmi vyhovuje.
Největší problém způsobilo mé přerození – přešaltování z Panny do Střelce těm, kteří mě poznali jako čistokrevnou Pannu. Usoudili podle toho, že na sobě nechám dříví štípat, ve chvíli, kdy ve mně převážil Střelec, jsem jim sebral sekeru a všechny vazby přesekal, což pro ně bylo asi dost blbý. Pokud jde však o mě, neříkám, že jsem se všemi svými rozhodnutími a činy v pohodě, určitě bych některé situace řešil dneska jinak, ale rozhodně nelituji ničeho, co jsem kdy udělal. Ono by to litování bylo stejně k ničemu. S těmi činy se to má v životě jako s těmi cestami. Každý čin můžeme brát jako cestu, prostě některé jsou dobré, jiné už tak dobré nejsou a jiné stojí úplně za prd. Lepší ale než brečet nad rozlitým mlékem a zpytovat svědomí je si přiznat, že nejsem dokonalý a příště se vynasnažit být dokonalejší.
Vím, je mnohem snadnější svést svá selhání na někoho jiného, na osud, na souhru náhod – jen probůh, aby si lidi nemysleli, že ten moula jsem já :). Tyhle svalovací hrátky jsou velmi úsměvné, protože jim nevěří ani ten, kdo je hraje a mají za výsledek jen to, že druzí si takového člověka přestanou vážit, nebo ho začnou litovat, v tom duchu: je to moula, on snad za to ani nemůže, že je takový … :) a toho už se pak jeden těžko zbavuje.
Tak važte a važte dobře a s nadhledem, jako ty vážky, co obdivujeme v letních dnech, jak lehce se vznáší nad hladinou řek a rybníků.
Vložit komentář
