Kilometry pro Paraple z pohledu neběžce

V neděli 25.4. 2010 jsem se připojil k Milošovu charitativnímu běhu kolem republiky. Byla to trasa z Pelhřimova do Jindřichova Hradce dlouhá 41 km. Ideální trénink na maraton, říkal jsem si. Bylo to ale peklo, nepatřím totiž mezi ty blázny, co dokáží na otázku: „Pamatuješ jak jsi běžel ten maraton předloni?“, odpovědět: „Jo, předloni, ale který myslíš?“
Tuhle metu sportovců jsem v rámci PIMu jednou absolvoval – s časem neběžce: čtyři a půl hodiny – ale i tak s tou euforií a slzami v očích po proběhnutí cílem. Běhávám několikrát týdně trasy do desíti kilometrů, abych z neustálého sezení u počítače nezblbnul a nezhebnul.
Při běhání – a vlastně nejen při něm – si ale dávám vždycky vyšší cíle, v duchu hesla páně Korosina "Nepodařilo se vám přeskočit pět metrů? Nechte si laťku zvýšit na pět dvacet. A připravte se důkladněji." z nedělního článku Lekce z joggingu 7. Sice pak často svůj cíl nesplním, ale na druhou stranu oklamu svou nebetyčnou lenost a nakonec toho uběhnu mnohem víc než bez přehnaných cílů.
Tento rok jsem se podobně jako Miloš připojil k běhání pro charitu – pro Výbor dobré vůle Nadace Olgy Havlové (VDV). Tím, že běžím v jejich dresu, je jednak propaguji a druhak se snažím lidi umluvit, přesvědčit a navést, aby něco ze svých příjmů poslali někomu, kdo to potřebuje.
Za VDV jsem už letos odběhl pražský půlmaraton – což ještě nebyla práce, protože půlmaraton mi přijde jako taková oddychová záležitost, běžel jsem ho už několikrát. Udělal jsem si teď osobák, přestože se posledních 5 kilometrů trápil s nedostatkem energie. Teď ale začíná jít do tuhého, protože mne čeká maraton. Maraton! To je jako dva půlmaratony … Jako doběhnout půlmaraton, zmáčknout reset a znova.
Sem tam si vyběhnu o víkendu 15 km, ale, jak jsem psal, většinou se spokojím s něčím kratším a tak bylo třeba absolvovat před závodem nějaký delší výběh tréninkově. Dvacátá etapa v délce maratonu rozdělená v půli obědem nevypadala tak strašně, plánoval jsem při obědě zapomenout na uběhnuté kilometry a začít odznova. Jenže to nebylo tak, jak bych si představoval.
Miloš den předtím překonal tisícovku uběhnutých kilometrů (v 19. den běhu), a přestože ve svých zápiscích zmiňoval, že každodenní silná porce kilometrů se už na jeho tělu projevuje a energie ubývá, byl na startu plný úsměvů, vtípků a elánu pro kilometry další … jako vždy.
Já se připojil s velkým odhodláním, taky pln optimismu. A dvacet kilometrů to fakt šlo. První pětku uzavíral výběh kopce, který jsem dokonce vyběhl s šíleným triatlonistou (co běžel trasu tam a zpět, tedy 82 km na jeden zátah) na čele a podivoval se, že ostatní na ten kopeček tak zvolnili.
Krajina kolem byla skvostná a já si vzpomněl na kolegu Máchu, jeho zřejmé běžecké pokusy a dokázal vylovit z paměti část třetího zpěvu Máje a odreciovat mimojiné toto:
„...Vy, jenž dalekosáhlým během svým,
co ramenem tajemným zemi objímáte,
vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe,
vy truchlenci, jenž rozsmutnivše sebe,
v tiché se slzy celí rozplýváte,
vás já jsem posly volil mezi všemi. ...“
To bylo na osmém kilometru. Slunce začínalo dost pálit a o kus dál, zhruba od 15. kilometru jsem se začal těšit na oběd. Jenže kvůli běžcům, kteří se k nám připojili v půlce plni energie, bylo hloupé hned zastavit. Přijal jsem tedy rozhodnutí najíst se za hodinu na 30. kilometru … prý v lepší restauraci. Ono to bude asi nakonec lepší, protože po obědě nás čeká jen desítka, zkoušel jsem se chlácholit.
Jenomže, jak jsem už uvedl výše, nejsem na běh, aspoň na ten delší, zvyklý. Proto se po pětadvacítce začala ozývat kolena. Připadal jsem si jako malá mořská víla – co krok, to tisíce nožů, které se mi zařezávaly do různých částí těla. Po pár kilometrech, kdy jsem zkusil všelijak našlapovat, abych kolena šetřil, mi zase začala vnitřně nadávat chodidla: jako jestli jsem zcela zdráv, že je takhle huntuju.
V přestávce na pití po 27mi kilometrech už jsem toho měl plné zuby a tak informace, že slabé tři kilometry odtud je benzínka s motorestem, kde si dáme oběd, pro mne byla jako záchranné kolo pro neplavce.
Ze tří kilometrů pak bylo pouze 700 metrů, jenže motorest byl v neděli zavřený. Peklo! Vyrazili jsme dál, a přestože do cíle už to bylo „jen“ 13 km, ostatní se dali do běhu, jakoby předtím už neměli dvě a půl hodiny za sebou. S Tomášem už jsme se ale hodně trápili a rozhodli se to zabalit předčasně. Objednali jsme si od podpůrného týmu odvoz a ten nás vyzvedl.
31,5 km běhu bylo pro nás konečných. Z dalekosáhlého běhu jsme byli ti truchlenci ... ale myslím, že spokojeni i s tím, co jsme uběhli, a jak řekl Miloš: „...těch posledních 10 kilometrů je jen výklus...“. Takže jsme zvládli co jsme měli a zdravotní výklus nechali na další den.
Na malou chvíli jsem si pak v hlavě nechal převalovat myšlenku, že ten maraton vynechám, že je to o zdraví, ale pak jsem si vzpomněl, že jsem se k tomu upsal právě kvůli charitě a tuhle myšlenku hned zahnal.
Ve čtvrtek dobíhá Miloš poslední etapu Kilometrů pro Paraple – do Prahy, zkusím se někde cestou připojit. Co kdyby nás bylo víc – třeba sto? Paraple a hlavně Miloš by si to zasloužil/o.
Vložit komentář
Přidávám se v Kostelci nad Černými lesy kdo je další???
Já se zkusím připojit v Říčanech ve 13.00, případně ve 14.00 v Uhříněvsi. Kdo dál?