Velký den
Tenhle příběh má v sobě velké kouzlo, tedy ony jsou to příběhy dva, příběh matky a příběh dcery. Není zrovna obvyklé, aby dcera natolik inspirovala matku, aby si obě společně uběhly SVŮJ první ½maraton. Takže tento příběh je o tom, jak dcera Danča inspirovala svou matku Danu :) nejen k tomu, že začala běhat, ale rovnou se vydala do Prahy na slavný Hervis ½maraton Praha.
Můj velký den – příběh matky
Jak mám začít. Na malém městě není zrovna moc příležitostí kam se vydat, když chcete udělat něco pro své zdraví, postavu a dobrý pocit z pohybu. Nezbývá vám, než se spolehnout sami na sebe a na své tělo. A právě tehdy začaly moje první pokusy o běh. Nebyla to ale žádná velká sláva, vyběhla jsem vždy jen od jara do podzimu, přes zimu si pěkně lenošila a na jaře byla opět na začátku. Až loni na podzim to bylo jiné. Když mi dcera řekla, že by zkusila natrénovat na svůj první ½ maratón, začal mě nahlodávat červík, který mi neustále opakoval „zkus to taky“. Tak nějak začala moje 4měsíční cesta k vysněnému ½ maratonu. Cesta to byla dlouhá a trnitá. Nasávala jsem rady na Běžecké škole, poslouchala rady dcery, která je získávala od Zdenka a Miloše. Po 2 měsících jsem si nechala udělat tréninkový plán a dobře jsem udělala, vůbec nelituji.
Snažila jsem se trénovat, nevzdávat to, i když ne vždy to bylo jednoduché. Cítila jsem ale na sobě velké zlepšení a to mi dodávalo sílu a odvahu, že to určitě zvládnu.
Den „D“ přišel a já čekala, co přinese. Nedokázala jsem si představit, jak to na takových akcích chodí, jestli vše proběhne tak jak má. Přestože tam bylo tolik lidí (v životě jsem pohromadě na vlastní oči tolik lidí neviděla :)), vše proběhlo hladce a bez problémů. Vše bylo organizované perfektně. Ať se to týkalo převzetí čísel, šaten, uložení věci a hlavně toalet (protože nervozita dělala své). Nemůžu říct, že bych byla nějak zvlášť nervózní. Uklidňovalo mě asi to, že jsem na startu stála vedle své dcery a děkovala jí, že ona má velkou zásluhu (možná tu největší) na tom, že tu dnes můžu s těmi lidmi z celého světa stát. Za nedlouho tu byl start a bylo to jen na mně, jak se s tím poperu.Vyběhla jsem s pocitem vítězství ne v cíli, ale sama nad sebou. Atmosféra během cesty byla úžasná, organizace taktéž, občerstvení, doprava, kulturní vložky po cestě. Potěšila i velká podpora lidí, kteří fandili během celé cesty. Celou cestu jsem si opakovala: „Běž si svým tempem, nenech se strhnout“. Teď když se ohlédnu zpět, jsem byla až moc opatrná a měla na víc, ale vůbec nelituji. Díky tomu jsem neměla po cestě žádnou velkou krizi a můžu si s klidným svědomím říct, opravdu jsem si to užila se vším, co k tomu patřilo. Hlavně jsem si nechtěla říci v cíli, nikdy víc, naopak říkám: Příští rok mě opět uvidíte na startu. Velké díky patří všem, kteří se na takovém úžasném závodě podílejí. Co na závěr říci. Budu dále běhat a pokud to jen trochu půjde, ráda se zúčastním běžeckých akcí ať už jen pro sebe a nebo na pomoc jiným, kteří nemají to štěstí běhat jako já. Nesmím hlavně zapomenout, velké díky patří mé rodině a přátelům, pro které jsem nebyla jen blázen.
Díky všem Dana
PS.Ten krásný pocit mi nikdo nevezme
Jak jsem zaběhla svůj první 1/2 maratón
Běh byl vždycky tak nějak mojí součástí, ať už jsem běhala, abych zhubla nějaká ta kila, abych si zlepšila kondici, nebo zpevnila tělo a upevnila zdraví. Krok šel s krokem a z mého poklusávání se pomalu stal trénink. Stála jsem před otázkou, kde zúročit dřinu, kterou jsme si tak pevně vkládala nejen do nohou, ale i do mé hlavy :-). Hervis 1/2 maratón se jevil jako skvělá příležitost! A taky byla.
Ráno jsem byla jako na trní a nepřidávala tomu ani cesta metrem, která se stanici co stanici plnila jak sportovci, nadšenci, nebo jen fanoušky. Na každém bylo poznat, kde dneska stráví odpoledne. Ještě jsem ani nenazula běžecké boty a už mě pohltila atmosféra místa, propagace akce byla úžasná. Zajištění bylo prostě dokonalé, výdej batohů, šatny, úschovny a dokonce i ty toalety, a to mě každý varoval, jaké budou fronty ... nebyly :-).
Nástup na start byl více méně chaotický a musím se přiznat, že jsem ani nevěděla, kde se na start nastupuje. Ale to se při takové mase lidí dalo očekávat. S očekáváním a se slzami na krajíčku jsem čekala ozvěnu pistole a výběh po startu. Byla jsem opravdu šťastná ... Šťastná, že tam stojím a že jsem se k tomu odhodlala. Abych pravdu sama řekla, teď už ani nevím jak jsem to odběhla, byly chvíle, kdy to bylo náročné a kdy to bylo zase až moc snadné ... Vše to připisuji adrenalinu a endorfinům, které mé tělo vyplavovalo v extrémních dávkách. Průběh cesty byl nad očekávání. Občerstvení, služby, lidi ... každý fandil a v očích byla vidět velká podpora a pokora k těm, kteří se rozhodli jít na trať. Při zajištění se myslelo opravdu na vše a za to jednoznačně palec nahoru ... Akorát na poslední zastávce už nebyly banány :-( měla jsem docela chuť :-D.
Finiš byl neuvěřitelný :) myslím, že mě na okamžik přestaly bolet i nohy ... Jsem hrdá, že jsem doběhla ...
Potrženo a sečteno! Vydala jsem se za velikou neznámou, pocity jsem měla smíšené a nejasné ... Dneska už mám jasno. Běh i nadále bude mou součástí a pokud to vždycky jenom trošku půjde, i nadále budu součástí těchto skvělých sportovních událostí. Ne jako vítěz, ne jako divák, ale jako běžec, který má čistou hlavu, mysl a srdce ... Půjdu, opravuji, poběžím a užiji si to, jak jen mi to tělo a hlava dovolí.
První ročník pro mě, byl ten nejlepší. Pocit, že jsem se odhodlala, mi už nikdo nevezme na žádném běhu, nebo závodu a za to veliké DÍKY!!
Danča
Tak co, nemáte i vy- další matky a dcery – chuť si to vyzkoušet třeba na dalším ½ maratonu v Praze nebo při ½maratonu z Chebu do Waldssasenu? Já být žena, tak do toho jdu, tedy běžím :).
Vložit komentář
holky, moc vám všem blahopřeju. Přiznám se, že asi poprvé mi bylo líto, že jsem tam také nebyla...
Ale ten podzimní Waldsassen… kdo ví?:-)
Ahoj Martino, držím palce celému Vašemu ženskému osazenstvu, ať Vás běh přivádí jen k tomu nejlepšímu :-)
Hodně úspěchů :-D
To u nás je to přesně naopak. Já začala loni na podzim běhat, abych nějak uklidnila nervy, pocuchané několikanásobnou pubertou tří dospívajících dcer, dostala jsem se až mezi desítku PIM womens challenge, holky mě doprovodily na můj první půlmaraton do Prahy. Byly z toho tak paf, že v neděli šla běhat jedna, v pondělí už běhaly dvě a včera šla i ta třetí. Zítra se společně chystáme na 15km kros v Bujanově, kde si svůj první závod odbudou všechny moje zlatíčka. Už jen nakazit tatínka, jít příkladem našemu dvouletému štěstíčku a příští jaro pojede do Prahy celá rodina.
Další cíl… zlepšit čas na Waldssasenu :-)
Miloši díky.. nemá to chybu ;-)
