Jirka Homoláč je obrovský běžecký dříč
Dejme nyní slovo i věhlasnému trenérovi, aby zhodnotil přístup Jiřího Homoláče k běhání. Pokračování článku o cestě Jiřího Homoláče za olympijským snem
TRENÉR SEQUENT: „JIRKA JE OBROVSKÝ BĚŽECKÝ DŘÍČ“
Dejme nyní slovo i věhlasnému trenérovi, aby zhodnotil přístup J. Homoláče k běhání. Jirka je velký běžecký dělník a dříč, ale co se týče techniky běhu a muskulaturního typu postavy, tak moc velký talent nemá. V tom bych jej přirovnal k bývalému vynikajícímu maratonci Mirkovi Krskovi (osobní rekord 2:14:57 z roku 1975), svěřenci Pepíka Odložila. Jirka je ale velmi poctivý a na rozdíl od talentovanějšího Milana Kocourka dává maximum i dalším důležitým věcem okolo běhání. Jen pro příklad: po většině běžeckých tréninků se věnuje strečinku a snaží se i jinak regenerovat, což Milan nikdy moc nedělal. Přesto má ale i Jirka v tomhle ohledu malinké rezervy. Když se loni vracel se svým manažerem 1000 km autem ze závodů v Paříži, ihned přesedl v Praze na autobus, odjel do Brna a odtud ještě do Chudčic. Po tak dlouhém cestování se běžec z únavy dostává dost dlouho. Přitom se Jirka v Praze mohl vyspat, druhý den si zajít na regeneraci do bazénku nebo na vířivku a odjet domů až odpoledne. O své tělo, ale hlavně o nohy musí vrcholový běžec neustále pečovat – jednak ho mají nosit a jednak část života i živit. Fakt, že je Jirka velký dříč, se projevil ještě v době, kdy jsem jej netrénoval. V Brně se tehdy pořádal (a dodnes pořádá) tzv. Brněnský běžecký pohár, což obnáší 10 závodů konaných přibližně po 14 dnech od listopadu do začátku dubna. Závodníci získávají body, které se jim započítávají do celkového pořadí poháru. Jirka byl tehdy ještě juniorem. Dodnes vzpomínám, jak mě vytáčelo, když jsem viděl, jak často startoval v kategorii juniorů na 5 km, kterou vyhrál, a hned potom i v závodě mužů (10 km), kde pravidelně dobíhal za Danem Orálkem a dalšími běžci těsně za stupni vítězů. Taková dvojkombinace v mladém věku musela být pro jeho organismus obrovským náporem. Jirka byl donedávna studentem, ale v současné době se věnuje „jen" běhání. Je sice členem střediska ministerstva vnitra (Olymp), ale pouze jako smluvní sportovec, což znamená, že dostává příspěvek na stravu, což činí okolo 1500 Kč měsíčně, ale pokud přijede do Prahy, má k tomu ještě k dispozici zdarma bydlení, regeneraci a masáže. Milan s Jirkou měli trochu smůlu, že byli v profiklubu v Kroměříži jen nedlouho předtím, než zavřeli do vězení hlavního sponzora klubu pana Vybírala. Jsem s ním zadobře a musím se přiznat, že si malinko hlídám, až se vrátí, protože věřím, že by klukům opět pomohl. Na svoji běžeckou přípravu si tedy Jirka musí vydělat sám, i když jej trochu podporují rodiče. V loňském roce musel z toho důvodu odběhnout příliš mnoho závodů, aby si finančně polepšil a dokázal si tak zajistit kvalitní přípravu pro pokus o olympijský limit. Přehnané závodění ale podle mého názoru pro dosažení výkonnostního stropu moc vhodné není, vnímá okolnosti své trenérské práce se svým svěřencem Jirkou Homoláčem známý brněnský trenér, a sám Jirka k tomu ještě dodává, že hlavním důvodem trenérovy připomínky ohledně jeho náročného cestování ze závodů ve Francii byla skutečnost, že tři dny po tomto náročném cestování onemocněl chřipkou a ztratil tak týden přípravy.
Kromě trenéra „srdcaře" má J. Homoláč postaráno i o skvělé sparingpartnery. Několikanásobného medailistu z evropských a světových šampionátů Jakuba Holušu není jistě třeba představovat, velkou běžeckou kvalitu však představuje i Milan Kocourek. Trénovat s takovými závodníky je každopádně skvělou motivací: Jakub s Milanem jsou neskutečnými bojovníky. Od začátku pro mě bylo velkou školou pozorovat, jak se v tréninku dokáží zmáčknout. Snažil jsem se tuhle schopnost od nich naučit. Navíc, když se daří ve skupině jednomu, tak se s ním pak na vlně jeho úspěchů svezou i ostatní běžci skupiny a jejich výkonnost jde nahoru. Na podzimních soustředěních běháme s Milanem i s Jakubem spoustu tréninků až do tempa 3:00/km společně. Jakub zvládá výborně i dlouhé běhy okolo 30 km. Má zaběhnutý i dobrý závod na 12 km na silnici a myslím si, že by v současné době dosáhl velmi dobrého času i v půlmaratonu. Jen tréninky v rychlejším tempu s ním běhat nemohu..., podělil se s námi Jirka o své pocity ohledně přípravy s nejlepším českým mílařem a krosařem současnosti. U trenéra Sequenta pokračoval Jirka se závoděním na dráze, v krosech i v půlmaratonech, kde posbíral několik mistrovských medailí. V roce 2012 byl časem 14:27.80 dokonce nejrychlejším Čechem v ročních tabulkách.
„PŘI PRVNÍM MARATONU JSEM SI HRÁBL NA DNO SVÝCH SIL JAKO NIKDY V ŽIVOTĚ."
Poprvé se brněnský vytrvalec postavil na start maratonu v roce 2012, ve věku 22 let, což je pro maratonský debut poměrně brzy. K rozhodnutí vyzkoušet si jednu z nejklasičtějších atletických tratí však vedly zdravotní problémy: Vše bylo ovlivněno tříměsíčním zraněním na začátku 2012, kdy jsem měl tři měsíce problémy s achilovkou. Několikrát jsem zkoušel běhat, ale noha mě nepřestávala bolet. Snažil jsem se však i v době zranění neustále udržovat – jezdil jsem na kole a chodil do bazénu na aqua jogging (běhání ve vodě se speciální vestou). Achilovka mě přestala bolet až na soustředění, když jsem si musel dát opět volno a tři dny bolavou nohu ledovat. Před svým prvním maratonským startem jsem běhal jen necelé čtyři týdny, ale o tréninku na maraton nemohlo být ani řeči. Ale protože byl olympijský rok, chtěl jsem to si maraton zkusit, navíc nejsem moc rychlý a dalo se tak předpokládat, že se pro mě maratonská trať stane do budoucna tratí ideální. A co bylo možná nejdůležitější – měl jsem do závodu chuť a nebál se jej, popisuje J. Homoláč situaci, která předcházela jeho prvnímu maratonskému startu, a pokračuje komentářem k průběhu samotného závodu. Do 25. km jsem běžel společně s Honzou Kreisingerem, který pak splnil limit na olympiádu. Polovinou závodu jsme proběhli za 68:15. Od startu až do 30. kilometru se mi běželo krásně. Já se rychlých začátků při maratonech nebojím a už tehdy jsem chtěl zkusit, kam až vydržím. Mezi 30. – 35. kilometrem se mi běželo ještě relativně v pohodě, ale na posledních 7 kilometrech to přišlo... Začal jsem se cítit strašně špatně a musel jsem si neustále opakovat, že nesmím zastavit, protože jsem věděl, že bych se potom už nerozběhl. Zabalit jsem to nechtěl, ale dnes musím s odstupem času říci, že jsem si tehdy hrábl na dno svých sil jako nikdy v životě... Po doběhu jsem pomalu nevěděl, jak se jmenuji a jediné, co mě zajímalo, bylo, kde je jídlo. Měl jsem strašný hlad. Ale byl jsem moc rád, že se mi to po tom zranění tak parádně povedlo, vidí dnes s odstupem času svoji bolestivou, ale cennou zkušenost s maratonem Jirka. Přes příliš rychlý začátek a velkou krizi v závěru závodu dosáhl velice solidního času 2:21:05.
Rychlejší první poloviny závodu jsou poznávacím znamením všech následujících maratonů chudčického rodáka. Protože je maraton jen jednou, dvakrát do roka, chci podat maximální výkon a zkouším to na časy možná i lepší než jsou v mých možnostech. Paradoxně bylo v mých prvních pěti maratonech jedno, jak rychle jsem závod rozběhl (1:07:11-1:09:22), protože všechny druhé poloviny jsem měl v rozmezí jen 20-30 vteřin (cca 1:13). V posledních maratonech však vylepšuji druhou polovinu a už jsem se dostal pod 1:10, tak se to třeba v budoucnu překlopí a budu běhat druhou půlku lépe než první. Chce to však čas, trénink a možná to přijde i s věkem, udivuje Jirka výbornou pamětí na své mezičasy.
O tom, že maraton bolí i v současnosti nejrychlejšího maratonského běžce Čech, vás přesvědčí následující řádky. Možná tam naleznete návod, jak si s podobnými zdravotními potížemi poradit, pokud by při maratonu postihly i vás. Při loňském osobáku v Berlíně (2:17:47) jsem se cítil od startu až do cíle energeticky i dechově skvěle. Na 20. km, kde jsme probíhali pod rozprašovačem vody a zároveň i občerstvovačkou, přede mnou jeden z běžců škobrtl, já škobrtl také, špatně jsem došlápl a ihned mě chytila křeč do zadního stehenního svalu. Jediným řešením bylo v té chvíli zkrátil krok, nepropínat nohu při odrazu a tolik nezakopávat. Sevření postupně povolilo, ale jak jsem bolavé noze uhýbal, chytila mě křeč na stejném místě druhé nohy. Od té chvíle se křeče několikrát opakovaly, ale pokaždé jsem je dokázal zlikvidovat. Nejhorší to bylo na posledních 10 kilometrech, kdy jsem si připadal jako paralyzovaný. V cíli jsem byl překvapený, protože jsem si i přes problémy zlepšil nejlepší čas téměř o 2 minuty. Tři dny po závodě jsem si šel zaklusat, ve svalu mě píchlo, došlo k natržení svalových vláken a čekalo mě týdenní volno. Měl jsem velké štěstí, že mě tohle zranění nepotkalo při maratonu. Přestože na každém pátém kilometru občerstvuji iontovým nápojem, tak se mi zatím při žádném maratonském závodě nestalo, že bych neměl krizi nebo mě netrápily křeče či alespoň náběh na ně. Jednou mě to potkalo dokonce až na 40. kilometru... Žádný z maratonů jsem neměl tendenci vzdát, nikdy jsem nepřešel do chůze, takže ani žádný z výsledných časů nebyl velkým propadákem.
SKVĚLÉ ZLEPŠENÍ PŘI PRAŽSKÉM PŮLMARATONU (1:03:50)
Start J. Homoláče byl vzhledem ke keňskému soustředění očekáván s velkým napětím, Jirka však nenechal nikoho na pochybách a první cíl na cestě za olympijským snem s přehledem splnil. Téměř dvouminutové zlepšení osobního rekordu svědčilo o výborné formě. Před půlmaratonem jsem novinářům řekl, že bych rád zaběhl čas začínající čísly 1:03, i když byl v té době můj osobní rekord téměř o dvě minuty horší (1:05:41). Cítil jsem, že tím na sebe vytvářím určitý tlak, přestože mi běžečtí kamarádi z Keni, s nimiž jsem se poznal na africkém soustředění, předpověděli, že bych podle toho, co jsem odtrénoval, mohl zaběhnout dokonce i čas pod 1:03. Já je však bral trochu s rezervou, ale na druhou stranu jsem zaslechl i názory, že po návratu z Keni mohu při závodech zažít velkou krizi. Snažil jsem se věřit, že tomu tak nebude. Před startem jsme se s Milanem Kocourkem domluvili s trenérem, že poběžíme „tříminutovkou" (tempo 3:00/km). Po soustředění v Keni jsem se cítil v životní formě, také Milan na tom byl dobře, navíc se takové tempo dalo na mezičasech výborně počítat (1 km – 3:00, 2 km – 6:00, 3 km – 9:00 atd.). Vyběhl jsem trochu rychleji, takže na mě Milan začal malinko ztrácet již na 7. km. Po proběhnutí desátým kilometrem (29:52) jsem si uvědomil, že jsem na mezičase rychleji, než je můj osobní rekord v samostatném závodě na desítku. Cítil jsem se hodně uvolněně, běželo mi to skoro zadarmo, ne jako při většině dřívějších závodů, kdy jsem to téměř pokaždé hodně dřel. Dokonce jsem začal uvažovat o výkonu pod 63 minut. Na 11. km však přišla nečekaně menší krize v místech, kde jsme probíhali kolem Karlova mostu, poté vybíhali menší stoupání následované úsekem po kostkách a ještě přes most. Přestože jsem byl dechově v pohodě, začaly mě intenzivně bolet nohy. Jakmile tento náročný úsek skončil, dostal jsem se opět do pohody. Nechci říct, že jsem závěr vypustil, to vůbec ne. Podvědomě jsem chtěl, aby můj čas začínal číslicemi 1:03, ale mám pocit, že jsem konec závodu nešel úplně na doraz. Afričané byli již v cíli a já neměl ve své blízkosti nikoho, s kým bych mohl závodit. Mám pocit, že bych ze sebe v takovém případě dostal ještě více. V cíli jsem byl moc spokojený, jak z výsledného času, tak ze zjištění, že jsem si zlepšil po téměř 3 letech osobák. Atmosféra závodu byla úžasná hlavně na mostech. Organizátoři přidělili mně a Milanu Kocourkovi společného zajíce (vodiče) a nechali na nás, ať se s ním domluvíme, v jakém má běžet tempu. Měl s námi běžet do 15. kilometru, ale cítil se velmi dobře, takže se mnou doběhl až do cíle. Během trati jsem si jej korigoval, zdali má přidat, či zpomalit, domluva s ním byla bezproblémová. Až do závodu jsem ho neznal, v Keni běhá neuvěřitelné množství skvělých běžců a není možné znát všechny. Až po závodě jsem si na internetu našel, že šlo o běžce stejně starého jako já, ale s osobním rekordem o dvě minuty lepším (1:01:38), než je ten můj. Mohl tedy běžet s určitou rezervou, což bylo skvělé.
Jirka Homoláč a Milan Kocourek si vylepšili svá osobní maxima do té míry, že pokud by absolvovali pomyslný závod se svými starými osobními rekordy, předběhli by sami sebe o 600 m (Jirka) a o 500 m (Milan). Start obou borců výrazně okořenilo i jejich 10 týdenní soustředění v Keni. Všichni jsme s napětím očekávali, zdali se tento experiment promítne kladně do jejich běžecké výkonnosti. Vše dopadlo na jedničku. Náročnost keňské přípravy dokládala ještě jedna skutečnost. Do Keni odjížděl 181 cm vysoký Jirka s lehkou běžeckou nadváhou (podle svých slov). O Vánocích vážil 73 kg, ale náročná tréninková zátěž v Africe srazila jeho hmotnost o 5 kg a na jeho postavě i uvolněnějším způsobu běhu to bylo citelně znát. Jedním z klíčových bodů výrazného zlepšení byla i správně nastavená aklimatizace po návratu z Keni. Adaptace organismu po návratu z vysokých nadmořských výšek byla vědecky mnohokrát prozkoumána. Určité obecné zásady platí, avšak každý běžec reaguje po návratu z hor individuálně. Jirka s Milanem mají za sebou mnohá horská soustředění v Melagu a v Maroku (Ifrane ) a s nimi i zkušenosti s aklimatizací, africký Iten Eldoret však leží ještě o 600 metrů výše, než se kdy tréninkově ocitli. Jednalo se tedy o určitý experiment:
Z Keni jsem se vrátil 30. března večer, tři dny před půlmaratonem, čímž jsem chtěl využít největšího efektu přípravy, zatímco druhou variantu jsem měl připravenu na maraton. Největší forma po příjezdu z vysoké nadmořské výšky by měla podle různých poznatků přijít 17. den po příjezdu, což je datum mého startu v Hamburku. Možná by někdo návrat na poslední chvíli před půlmaratonem mohl brát jako risk, ale já to mám trochu jinak než Milan Kocourek. Bezprostředně po příjezdu z hor se většinou cítím dobře, zatímco on bývá unavený a necítí se dobře, přestože samotný běžecký trénink v takové výšce zvládá lépe než já. Na soustředění do hor jezdíme často, takže už máme vypozorováno, co nám svědčí. V Melagu bydlíme v 1850 m.n.m. a na trénink sjíždíme do 1500 m.n.m. k tréninkům kolem jezera, a marocké Roe je ve výšce 1650 m.n.m.", porovnává Jirka výšku jednotlivých tréninkových destinací. Milanovi vyhovoval dřívější návrat (o 17 dní dříve), po příjezdu si dokonce zazávodil v Čechách, zatímco pro Jirku byl pražský půlmaraton prvním letošním startem. Sice jsme s Milanem uvažovali o tom, že bychom si zaběhli některý z krosových závodů v Keni, ale ty byly na programu v prvních třech týdnech po našem příjezdu, což by nebylo z důvodu pomalejší aklimatizace ve vysoké nadmořské výšce (2400 m.n.m.) moc vhodné, takže jsme od toho upustili. Začátkem března se běžel v Nairobi půlmaraton, ale my jsme věděli, že bychom ztratili dost času cestováním a raději jsme dále trénovali.
Aklimatizace před půlmaratonem tedy proběhla u obou závodníků úspěšně. Neméně důležitá je i rychlá regenerace organismu po samotném závodě, zejména v případě Jirky a jeho pokusu o olympijský limit, který následoval dva týdny po půlmaratonu. O tom, jak pečovat o své tělo v době po půlmaratonech a maratonech, se vedou čilé diskuse. Je výhodnější po tak náročných závodech v následujících dnech běhat či neběhat? Nebo jsou lepší variantou doplňkové sporty? Zajít si na masáž nebo do sauny? Jirka se i v tomto ohledu projevil jako nesmírně poctivý běžec a ani ohledně regeneračních procedur neponechal nic náhodě. Po sobotním závodě jsem absolvoval tiskovky, takže jsem nestačil ani vyklusat. Večer jsem si vše vynahradil, zašel jsem na masáž, krátce navštívil parní lázeň, bazének a vyplaval se, vířivku. V neděli ráno jsme společně s Milanem vyklusali 10 km v tempu 4:40/km a potom jsem si opět zašel do vířivky a bazénku. Tentýž den večer jsem si u nás v Brně zašel prohřát nohy do sauny (tři kolečka, bez trápení, na pohodu), zchladil se v bazénku a absolvoval další vířivku, abych opět vyhnal pořádně únavu z nohou. Den po závodě jsem se s výjimkou rozbitých lýtek cítil velmi dobře. Nohy si na soustředění v Keni na měkkých cestách odvykly na asfalt, navíc závodní boty, které používám, mají z důvodu nízké hmotnosti záměrně dost tenkou podrážku. V pondělí jsem zařadil horské kolo v terénu, ale jen lehoučce turistickou rychlostí (30 km). Zítra (úterý) budu pravděpodobně jen klusat, zařadím pár rovinek a pravděpodobně si půjdu zaplavat, nepůjde ale o žádný velký plavecký výkon, jen o regenerační plavání. Po závodě jsem dostal za úkol od trenéra pořádně zregenerovat a dostat se do pohody. Uvidím, co si na mě vymyslí ohledně běžeckého tréninku před maratonem v Hamburku, ale očekávám, že zařadí o víkendu ještě jeden lehčí tempový trénink na naladění. Potom budu už jen běhat a klusat, vše v přijatelném tempu, abych byl dobře vyladěný na závod. Žádný náročný trénink mě však až do maratonu jistě nečeká. (pozn. autora – základ pro tento článek vznikl dva dny po Pražském půlmaratonu.)
Na úvodní fotografii je Jiří Homoláč se svou přítelkyní Terkou o níž říká že také běhá a vůbec ne špatně
Pokračování zítra…
Vložit komentář
Tak jak Jirku Homoláče znám je to kluk nesmírně pracovitý, cílevědomý, ale skromný a pohodový. Pro splnění limitu do Ria udělá všechno. V maratonu je naše jednička a věřím, že to v Praze dokáže. Já mu držím všechny palce!
Jirka Homoláč = můj vzor!!!!
Moc pekny clanek. Jirka uz tradicne spojuje bezecke zkusenosti se schopnosti psat ctive. Uz se tesim na pokracovani.
