Jak přemoci demotivaci
Začalo to úspěšným zvládnutím maratonu. Najednou jsem se musela do svého milovaného běhu nutit. Když jsem vyběhla, šlo to, ale radost žádná. Bylo mi smutno, protože jsem se netěšila, až vyběhnu, ale až doběhnu. Pak přišel ½ maraton v Českých Budějovicích. Vybíhalo se v 7 večer. To mi vyhovovalo, nerada běhám ráno. Ten den byl bohužel velmi horký, tušila jsem, že se nepoběží nejlépe.
S holkama z WCH jsme se sešly v zázemí a snažily se vzájemně rozptýlit nervozitu, pro některé to byla premiéra na takhle dlouhé trati. Snažila jsem se hodně pít a ve startovním koridoru jsme se ještě polévaly vodou. Zazněl startovní výstřel, had se pomalu začal vlnit. Rozběhla jsem se svižněji a po chvíli jsem vyhlížela občerstvovací stanici. První byla bohužel prázdná a voda přišla až někde kolem 6. km. Nalila jsem do sebe co šlo – chyba, a snažila se běžet dál. Podle vodičů, kteří mě předbíhali, jsem věděla, že neustále zpomaluji, na 16. km mi začalo být špatně. Po 18. km jsem musela každou chvíli zastavovat a v předklonu překonávat křeče v břiše. Ani nevím, jak jsem se dostala do cíle. Vůbec si pomyslnou cílovou pásku nepamatuji.
Následující chvíle jsem trávila na záchodě. Když se mi udělalo trochu lépe, uvědomila jsem si, že nevím, kde jsem zaparkovala auto. Všechny uličky vedoucí k náměstí mi připadaly stejné a trochu jsem zpanikařila, že mi ho odtáhli. Tímto moc moc děkuji Sandře Jounové za pomoc při hledání auta, které jsme cca po 30 minutové obíhačce náměstí skutečně našly. Čekala mě cca 2 hodinová cesta domů. Znovu se mi přitížilo a několikrát jsem musela zastavovat. Bylo mi tak zle, že jsem chvíli přemýšlela, že zastavím v poli a zavolám si záchranku. Domů jsem s přestávkami dojela po 3 hodinách a bezesná noc pokračovala. Ráno jsem se musela omluvit z práce, byla jsem tak zesláblá, že jsem nedošla ani do postele. V hlavě se mi honilo: „Mám to zapotřebí? Vždyť to není to, co jsem chtěla. Nejen, že si to neužívám, ale sotva to přežívám!“
Za necelý týden nás čekala Horská výzva v Krkonoších. Běhat jsem nebyla, snažila jsem se dát dohromady, abych těch 35 km alespoň ušla. Závod jsme pojali turisticky a byl z toho super zážitek! Ani další týden jsem běhat nešla, o víkendu mě čekaly další závody, v neděli skvělý Gladiátor race v Holicích. Úžasně jsme se s kamarádkou Káťou Dvořákovou vyblbly. Znovu jsem si připomněla, že zábava a radost z pohybu je to, proč to dělám, proč běhám, lezu, skáču, plavu a také padám, že není nejdůležitější čas nebo výhra nad ostatními.
Pomalu jsem se začala těšit na další běžecké toulky krajinou, změnila jsem trasy a zase jsem si běh užívala. Měla jsem radost z každého vyběhnutého kopce, z toho, že fouká vítr, svítí slunce nebo že prší. První červencový víkend jsme se s mou sestrou Anet vydaly na noční pochod na Sněžku za východem slunce. Šlo se tak dobře, že jsme na vrchol dorazily o hodinu a půl dříve. Východ slunce byl jeden z nejkrásnějších za poslední léta.
15.8. jsem měla v plánu zdolat náročný kvadriatlon Pilsenman. Prvního srpna jsem se byla poprvé tréninkově projet na kole na Kokosím triatlonu v Březíně. Plavání i kolo šlo, ale při běhu mi začalo tak bušit srdce, že jsem musela několikrát zastavit. Nakonec jsem do cíle doběhla, ale tělo se má poslouchat a tak jsem si řekla, že Pilsenmana pojedu volněji. Tak se také stalo. Závěrečný běh (jestli se to tak dá nazvat) jsem možná ze 60% odešla, ale celý závod jsem si skvěle užila.
Sladkou tečkou bylo druhé místo na Šťáhlavickém terénním triatlonu, kde jsem zase nejvíce „bojovala“ s během. Asi to bude proto, že nemám naběháno. Za celé léto jsem neběžela více než 10 km v kuse. Vím, že na podzim zase přijdou delší výběhy, je to mé nejoblíbenější roční období.
Nehoním se za nereálnými výsledky, někdy to jde a někdy ne. Užívám si pohyb a sbírám zážitky! A jak přemoci demotivaci? Třeba změnou aktivit, novými plány a výzvami. Pojďte do toho s námi. Uvidíme se pátého září na Grand Prix v Praze, 5 km běhu pouze pro ženy nebo na zážitkovém orientačním běhu, ve kterém jde o správné rozhodování a důvtip – v Tymákově 12.9.2015.
Vložit komentář
