Ve zdravém těle zdravý duch
Vždycky jsem tvrdila, že nejsem závodní typ. Neměla jsem odvahu, dostatečný trénink, motivaci, zkrátka chyběl ten správný impuls postavit se na start a díky tomu můj cíl ve WCh byl jasný. Rozběhat se a protnout cílovou pásku. Medaile nám doma visí akorát ze psích výstav, tak jsem si chtěla pořídit také nějakou člověčí. Jak mají psi správně stát v postoji a běžet ve výstavním kruhu už jsem měla zmáknuté. Teď byla řada na mně…a tak to všechno začalo.
Systematický tréninkový plán, přečtené další stohy běžecké literatury. Byl to vlastně Miloš, díky kterému jsem začala objevovat krásy běhu a správně skládat první běžecké krůčky. A teď mě on měl připravit na moje první závody. Nejen mě, 15 holek ze skupiny WCh. Nebylo na to moc času, první závod měl být po dvou měsících, naštěstí jen 10 km.
Jsem tvrdohlavý býk, beru vše poctivě a nic nepodcením. Tréninkový plán jsem se snažila plnit do posledního puntíku, vlastně spíš kroku, potu a i tý radosti z toho, že na sobě vidím, jak se posouvám výkonnostně. A hlavně, nebyla jsem na to sama. Již od prvního tréninku jsem měla toho nejlepšího sparinga – manžela Františka, kterého jsem strhla do běhání s sebou. Moje výzva tedy už není moje, ale NAŠE… no, nezní to o poznání líp? Vždyť ve dvou se to lépe táhne.
Je to přesně čtyři měsíce a tři závody. Takže, cíl je splněn. Časy nebyly špatné a ta atmosféra, o které všichni mluví, taky ne, a vedle psích medailí visí už i ty naše. Měla bych být spokojená… a jsem? Toť otázka a úhel pohledu. Velké závody jsou na mě zkrátka moc komerční a chybí mi tam to srdce, které mám v tuto chvíli již s během navždy spojené. Řeší se jen časy a málokdo vnímá, kudy vůbec běží. Na druhou stranu o tom závody jsou. Člověk se snaží být nejlepší, překonávat sám sebe a vydat ze sebe to nejvíc. A při tepovce 180 se těžko vnímá okolí. Já budu asi spokojenější s Františkem v lesích, kde poctivě trénujeme dle tepové frekvence, měníme druhy tréninků, na krásná místa někdy běžíme, někdy jedeme na kole a nevynecháme ani posilování. Váha vlastního těla úplně postačí a posilovna v přírodě je pokaždé jiná. A tak si budeme pobíhat, pojíždět a cvičit pro radost a občas si dojdeme zaběhnout nějaký ten závod pro uspokojení soutěživého ducha.
Nedokážu přesně popsat ty vnitřní pocity a myšlenky, které mě v běhu přepadají. Je to v podstatě něco mezi nebem a zemí, doslova. Skoro bych řekla, že je to jako víra, víra v sebe, víra v něco nad námi. Vnitřní vyrovnanost a rozervanost zároveň. Člověk by si mohl myslet, že je to nějakým vyplavením endorfinů. Samozřejmě, to určitě funguje. To je ta chemická stránka, kdy tělo funguje jako stroj. Ale je tam něco víc, něco duševního, dokonce oduševnělého. Toto ovšem pochopí jen člověk, který se hýbe. Strašně se lidi v dnešní době diví, jak se společnost chová, a tady je právě ta odpověď. Lidi se málo hýbou, fungují jako stroje, bez emocí. Nevidí prostou krásu kolem sebe, necítí radost z maličkostí a neváží si jeden druhého… a daru života. Chybí spojení s přírodou a z morálních hodnot se stávají jen dvě bezvýznamný slova.
Tento víkend jsem se účastnila jedné krásné charitativní akce, Poutního maratonu. Sice jako cyklista, ale rozhodně jsem se méněcenná jako neběžec necítila. Ta atmosféra, radost, ty krásy přírody a lidi, kteří mají srdce na pravém místě… neskutečný. Přesně to je pro mě běh, propojení radosti, přírody a víry. A na jednu věc bych nerada zapomněla. Když se člověk dobře hýbe (nejenom během), tak může mít radost i z hezkého těla, a to je pro nás ženy celkem dobrý bonus, nemyslíte?
Kdo se hýbe, cvičí, běhá,
tomu radost tělo dělá.
K tomu zdravou mysl přidá,
nemoci tak šanci nedá.
Vložit komentář
Mám tě ráda Símo, ještě, že Tě v letošním výběru wch mám...
