MÝCH NĚKOLIK „POPRVÉ" ANEB BUDĚJKY JSOU MÝM DNEM „D“
Za chvíli se překlopí zase další den, minuty neúprosně utíkají jako splašené a já musím dokončit práci. Odeslat důležité emaily, protože klienti na ně čekají. Vím, že bych měla něco naspat, tak práci odkládám. Nedá se svítit a další den vstávám jako jiný pracovní, tedy budík začíná řvát a já mžourám na čas 5:05 h.
Je sobota 6. 6. 2015, ještě když si protírám rozespalé oči, netuším, že je to jeden z mých životních dnů „D“.
Běžecká brašna pojala vše, co jsem potřebovala. Včetně batůžku s pytlem na pití, který jsem neprozřetelně dokupovala ještě v pátek. Jak parádní nápad to byl, když jsem do něj připravila vodu s magnézkem. Já, pro kterou je děs dodržovat pitný režim, jsem absolutně poctivě popíjela co chvilku doušky vody. Byla jsem vděčná svému tělu, že se tak krásně vyrovnává s vysokými teplotami. Kamarád, který se mnou jel a absolvoval tento závod se mnou, přesně v půl jedné čeká před domem. Naposledy kontroluji, zda mám všechno.
Tak holky, držte mi palečky a buďte hodné. Než stihnu zavřít za sebou dveře, tak mi chce Týnka něco pošeptat: „Mami, a víš, jak mi říkáš, že nemusím vyhrát, ale nemám se hlavně vzdávat, tak ty se taky nesmíš vzdát.“
Jen se na ní usměju a odpovím: „To víš, že jo.“:-) Jak zásadní se nakonec stane tato její věta!
Cedule České Budějovice. Projevím mírný exhibicionismus a převlékám se do našeho běžeckého mundůru na parkovišti u obchoďáku. Pak hurá na sraz WCH. Paráda vidět zase holky a jejich drahé polovičky. Už je to taková ta hotová parta. Od začátku hlásím, že prostě běžím na limit, nic nehodlám hrotit, nechystám se uvařit. Chci si svou běžeckou zkoušku z dospělosti maximálně užít.
Nasáváme atmosféru na každém kroku. Start se nezadržitelně blíží a já si dle plánu nechávám zatejpovat nárt a kolena. Poprvé zjišťuji, jak úžasná věcička tohle vlastně je.
Vltava – na tyhle tóny jsem se čekala a těšila se na ně. V tom velikém vedru mám po těle husí kůži. Je to tady a kolem mě proudí řeka různobarevných těl. Tak a teď pěkně v klídku a pomalu. Můj kamarád se nechává strhnout davem běžců a vybíhá rychleji. Dobíhám ho a říkám: „Co blbneš, tohle je rychlejší, já poběžím pomalu.“
Prvních 5 km je docela těžkých. Dýchám v pohodě, nožky pracují, jak mají, ale celkově tělo potřebuje zchladit. Ten batoh s pitím byl nejskvělejší nápad. A to jsme ještě před startem zvažovali, zda ho opravdu vzít nebo ne. První občerstvovačka – miluju houbičky. To jsme přesně potřebovali. Najednou jsme nasáklí energií stejně jako byly houbičky nasáklé vodou. Rozdáváme úsměvy, co chvilku prohodíme pár slov s diváky, plácáme si podél trati rukami s dětmi, které z toho mají stejnou radost jako my. Žádáme dobrovolníky, aby nás vyfotili. Tak nás předběhnou a párkrát cvaknou spoušť – máme památku. Vyhlížíme další občerstvovačku. Občas přecházíme do chůze, to hlavně když doplňujeme potřebné tekutiny nebo srkáme z tubičky energygel. Jsem sama překvapená, jak tělo spolehlivě pracuje a i přes to úmorné vedro mě nenechává ve štychu. Na 9. km míjíme ty, kterým zbývá do cíle pouhých 6 km. Ještě si děláme legraci, kam to všichni tak spěchají. Však času dost. Když i my se blížíme k 15. km, svěřuji se kamarádovi, že zatím to jde, jen cítím chodidla a mám takové mírné tlaky v kyčlích, nic zásadního. Není to tak dlouho, co jsem se při řešení mého třísla dozvěděla, že mám vrozenou vadu – luxaci kyčelních kloubů. Prý se časem můžou projevit nějaké těžkosti. Jo a ještě mě bolel zadek, to jak mi plandal, no. :-D
Postupně jsem cítila tlaky v kyčlích čím dál víc, a když jsme ten běžecký štrůdl míjeli na našem 17. km, tak už celkem kyčle bolely dost. Mezi 18. – 19. km jsem doslova začala bolestí skučet. Vůbec jsem nechápala, co se to děje, do té doby jsem nikdy s tímto problémy neměla. Sakra, krásně se mi dýchalo, vedro jsem celou dobu snášela až překvapivě skvěle a teď tohle?
Chvílemi bilancuji, abych nemyslela na bolest, a říkám si, že poslední půl rok je slušný mazec, co vše se událo a muselo zvládnout, než jsem se postavila na start. Starší dcerka vlivem nemocí a operace od ledna doma, veškerá školní příprava je na mně (individuální plán), naučit ji látku za půl roku, snad to zvládneme a vysvědčení bude jakž takž dobré. Mladší dcerka se pustila do závodů s vervou sobě vlastní: 7 vítězství, 1x 2. místo, 1x 3. místo. Trénujeme, jak se dá. Musím víc šlápnout pracovně do pedálů. Nechci zklamat ty, kteří věří, že má účast v projektu WCH byla zasloužená.
Počítala jsem každý metr a bylo to neskutečně dlouhé. Po cestě jsme viděli mnoho z těch, kteří kolabovali. Tohle nedám, měla jsem chuť to vzdát. Potřebovala jsem si lehnout, aby kyčle měly co nejmenší tlak. Za námi určitě ještě byli běžci, to jsme věděli. Jenže najednou se objevili cyklisti s nápisem „Poslední běžec“ a za nimi blikající sanitka. Mluvili do vysílačky, že naložili dalšího. A pak se ptají nás právě ve chvíli, kdy jsme zase přešli do chůze: „Ještě běžíte? Dejte nám čipy.“
Byli jsme 800 m od cíle. Ne, tohle přece nemůžou udělat. Bolest byla už tak velká, že se mi draly slzy do očí. „Ty to taky nesmíš vzdát!!!“ Týnka. Je to to, co učím já své děti. Nechci přijít domů a říct, že jsem to vzdala, jsem jen kousek od cíle, jen maličký po tak dlouhé cestě. Hlava a ani nohy tohle nemohly dopustit. Znovu se rozbíhám. Už nezastavím. Teď je chvíle ukázat svoji vnitřní sílu. Ne, nikdy bych nešla do životního rizika, nikdy bych neriskovala kolaps z vyčerpání. Jenže k tomu to mělo tedy hodně daleko. Jsme 150 m od cíle, modrý koberec skoro na dohled. Diváci jsou neskuteční, tak strašně nás ženou do cíle, že kdyby člověk v tu chvíli padl, tak věřím tomu, že ho do toho cíle donesou, jen aby to dokončil. Ti, co stojí kolem trati, jsou vlastně ten další důležitý „běžec“. Tohle už není jenom o běhu, tohle je o soudržnosti, o vnitřní síle, o vůli. Tohle je prostě životní postoj.
Moderátor nám přiběhl naproti ještě do míst, kde je tma. Jeho slova mi zní stále v uších: „Teď už je to jenom vaše, tak si to pořádně užijte!“
Slzy bolesti střídají slzy neuvěřitelného dojetí. V březnu jsem sotva uběhla s vypětím sil 2 km ve Stromovce a teď mám před sebou osvětlenou bránu cíle českobudějovického půlmaratonu. Za ním jako jedna modrá podkova se semkli dobrovolníci a pořadatelé tak, že mezi nimi by se neprotáhla ani myška. Všichni tleskají, jásají, bouchají o reklamní panely. Tolik lidí tam zůstalo, tolik lidí čekalo na toho posledního. Ne na posledního z té nekonečné řeky běžců. Čekali na posledního z těch, co DOKONČILI. Poprvé v životě jsem byla poslední. Tohle mé „poslední“ je pro mě životní výhra, dostalo se mi neopakovatelného zážitku, být poslední je to nejkrásnější. Doběhla jsem si pro svou medaili. Vlastně ne pro svou, pro naší.
Děkuji, České Budějovice!
A děkuji, má běžecká rodino, za přípravu před a za úžasnou péči po mém doběhu! Nesmírně si toho vážím!!!
Vložit komentář
Děkuji Pavlovi za jeho komentář ! Naprosto se s tím ztotožňuji !
Pěkný výkon, gratuluji. Chci ale reagovat na větu: "Nechci zklamat ty, kteří věří, že má účast v projektu WCH byla zasloužená.". Můj názor je, že nedokončením kvůli zdravotním problémů by Katka nikoho v projektu nezklamala, ani by tím neukazovala, že by snad její účast nebyla zasloužená. :-) Dobře to ale dopadlo, fajn.
Příště to dáš minimálně o půl hodiny rychleji :-)
Věřím ti! Tvůj spritnersko-dálkařský trenér dávných let.......
Kateřino, měl jsem možnost vidět Vás při doběhu půlmaratónu, nyní nevěřícně kroutím hlavou nad Vaším článkem. Ocěkával bych z Vaší strany spíše něco jako pokání. Pro mě, a nejen pro mě, jste byla spíše ostrašujícím příkladem toho, jak člověk dopadne, když přecení své síly. Kromě vítězné grimasy pro fotografa jste vypadala, promiňte mi to, velmi nasr..ě, klepala jste se jako ratlík po celém těle (jasná známka vyčerpání). Ani známka radosti. Dle mého názoru by podobné akce měly být oslavou běhu, spolusdílením, radostí... Asi jste ani nevnímala zděšení ve tvářích Vašich kolegyň, když Vás po doběhu spatřily, jinak byste otevřeně toto nemohla napsat (předpokládám, že any také budou článek číst). Gratuluji Vašim dětem, že se jim máma vrátila domů! Kamarád vypadal mnohem lépe než Vy a závod nedokončil. Poklepal jsem mu na rameno, protože se projevil jako hrdina, když dokázal závod zabalit. "Mám doma děti", řekl. Držím Vám palce, abyste se v budoucnu dokázala na podobný závod lépe připravit a abyste jej skutečně prožila tak, jak píšete.Vašim dětem přeji hlavně hodně štěstí.
Velké gratulace. Poslední běžci mají největší ovace. Doběhnout za 1:30, 1:45 nebo za 2:00 – nikdo si vás ani nevšimne, takových je. Tím nechci říct, že je to snad zanedbatelný výkon. Ale poslední běžci mají koberec jen pro sebe a aplaus taky. Ať vám to běží i dál. :-)
