Žádný závod nezačíná na startovní čáře
Zasvěcení poznali, že pro název článku jsem si vypůjčila motto od světoznámého etiopského běžce/atleta Haile Gebrselassieho, na kterého jsem narazila v knize Běhání s Keňany.
… začíná dávno předtím, když na něj začínáte trénovat.
Ten citát se mi líbí. Vnímám ho tak, že startovní čára je cíl mých tréninků a snažení. A taky se ukáže, jak se mi podaří skloubit běžecký styl, dech, tempo, rychlost a udržet chladnou hlavu. Zda si za odměnu doběhnu pro vytyčený čas.
A to se stalo… Jako finalistka projektu Johnson&Johnson Women´s Challenge jsem získala trénink pro cíl zaběhnout maraton, psaný rukou ultramaratonce Miloše Škorpila. Přehledně zpracovaný dokument, na který jsem chvíli zírala s údivem, co vše jsem ještě o běhu nevěděla a jenom si myslela, že vím. Pojmy jako 30-20-10, kruhový trénink, různé střídání tepové frekvence, dýchání, abeceda, běžecký styl. Uf, už tady jsem se nadmíru zadýchala. Ale pravidelně jsem podle plánu vybíhala, třeba i v sobotu v 6 hodin ráno. Příroda v okolí Luhačovické přehrady má své kouzlo. A pakliže tu přehradu v délce 3,3 km musíte (a vlastně i chcete) obkroužit 6x, pak vězte, že změní i svůj vzhled. To tím, jak ubíhá čas. Cenné kilometry se sčítají a trénuje se vytrvalost. A bolí to, když se vzpínáte v obýváku na podlaze při snaze posílit sval, o kterém jste zatím moc nevěděli. Pokud teď získáváte dojem, že píši o svém skvěle natrénovaném maratonském čase, tak to zatím ne. K tomu se musím řádně proběhnout až do 3. května. Ráda bych se s vámi podělila o svou euforii ze sobotního Sportisimo ½ maratonu v Praze.
Postupujme však pěkně popořádku. První rychlý sprint jsem si dala už v pátek, pár vteřin před osmou večerní, pro startovní číslo. Žádný čip, žádný závod. Cesta z Luhačovic do Prahy totiž chvilku trvá. Další řádná adrenalinová dávka byla sobotní snídaně s „Keňany“, snad mi odpustí, že jsem je takto všechny nazvala. Možná to byl základ slibného výsledku, každopádně poučena řadou výživových doporučení, zírala jsem na jejich bílý toustový chleba a černý čaj:-). Příchodem do areálu startu na Náměstí Jana Palacha se mi tepová frekvence zvýšila, aniž bych chtěla. To je tou atmosférou. Odložit věci do úschovny, odskočit si, rozhýbat se a hurá do přiděleného koridoru.
S helikoptérou nad hlavou, která snad povinně rozháněla mračna, se vybíhá za slunečního svitu, já oblečená na větrné až deštivé počasí, jako všichni vedle mě. Počasí nás trochu vypeklo! Na zápěstí pravé ruky jsem si upravovala náramek s časem MŮJ CÍL 2:05:00, na levé ruce zapínala hodinky, které budou měřit reálný čas. Můj čas. Do 10. km jsem vyrovnaná, v tempu, čas dle plánu. Pak se přihlásila hlava, že to asi na chvíli zbrzdí, protože se „jí“ špatně dýchá. Tepovka narůstá a já zpomaluji, což trvá až do 12. km. Tohle si vzít nenechám, páska na levé ruce signalizuje, je potřeba zrychlit. Vím, že můžu, to není konec mých sil, mám dostatečnou rezervu. Ukrajuji krok za krokem, s vědomím, že jsem si to sama zvolila. Nikdo mě nenutil. A cíl je na dosah. To už se usmívám, protože protínám 20. kilometr. Stačím ještě potkat známého z rodného města Valašské Klobouky. Jde a bolí ho koleno. „Pavli, to snad přece nevzdáš“! Před cílovou páskou si stačím zamávat s manželem a dobíhám v čase 02:04:59. Jsem šťastná a tlačí se mi slzy do očí. V loňském roce za daleko většího trápení a velkého přemlouvání v čase 02:09:59. Celé to 5 minutové zrychlení připisuji na vrub projektu a Milošovu tréninku. Děkuji. I sobě. Poslouchat Miloše se totiž vyplatí.
Vložit komentář
