Třetí fáze harmonického tréninku – výkon (závod). Ani osobní rekord nemusí bolet!
Fáze výkonu není ničím omezena. Vstupujeme do ní na začátku běžeckého závodu, tenisového zápasu, či jakékoli jiné soutěži. Výkonnost se dostává na velmi vysokou úroveň, zatímco se člověk stále cítí pohodlně a dýchá uvolněně. Při sportování na závodní úrovni potřebujeme více kyslíku. Aby se do plic dostalo více vzduchu, může člověk buď dýchat rychleji – tradiční přístup – nebo účinněji. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že není nic úžasnějšího, než když váš dech se zpomaluje, zatímco nohy běží stále rychleji.
Tento článek vyšel na Běžecké škole 17. 12. 2014
Obvykle spojujeme vysokou výkonnost s vysilujícím tréninkem, ale Roger Bannister, který zaběhl jako první běžec (již v roce 1954) na světě míli pod čtyři minuty, trénoval pouhých 45 minut denně. O svém rekordu se vyjádřil takto:
Zdálo se mi, že běžíme pomalu… Byl jsem uvolněný, že se skoro zdálo, jako by se moje mysl odpoutala od těla. Necítil jsem vypětí. Ani bolest. Jen velikou jednotu pohybu a cíle. Svět jako by se zastavil, nebo úplně zmizel.
Absence námahy je pro většinu lidí nová zkušenost, ale z těch, co pronikli do zóny, o ní hovoří všichni.
Zní to podivně: čím rychleji běžíte, tím vyrovnanější jste duševně i fyzicky. Na tento paradox si však můžete zvyknout a setkávat se s ním pravidelně.
Tady mohu přidat své dvě zkušenosti se zónou. První je ze závodu na 5000 m, kdy jsem si utvořil osobní rekord 15:35 min. Po závodě jsem necítil žádné vyčerpání a při ohlédnutí zpět jsem měl pocit, jako když se dívám na celý závod ze záznamu v televizi. Viděl jsem zřetelně celý svůj běh a s úžasem jsem sledoval každičký krok. Ještě po těch letech v duchu vidím (a stalo se to v roce 1984) dokonalou lehkost pohybu a vynikající techniku běhu.
To samé jsem pak prožil i poté, co jsem si vytvořil osobní rekord na maraton 2:33:18. Kdykoli se pak v tréninku chci zaměřit na techniku běhu, promítnu si v duchu tyto dva své zážitky a snažím se je při běhu prožívat znovu. Mohu bez nadsázky říci: funguje to skvěle!
Možná vás ale více osloví zkušenost, kterou učinil Warren Wechsler: Warrenu Wechslerovi bylo 33 let, byl úspěšný obchodník, náhle pocítil potřebu běhat a jako cíl si stanovil uběhnutí maratonu před čtyřicítkou. Neměl žádné zkušenosti, měl nadváhu a byl úplně z formy. Koupil si pár prvotřídních běžeckých bot a začal s joggingem. Velmi brzo zjistil, že si připadá šťastnější a zdravější a že má pro běh přirozený talent.
Po čtyřech měsících běhání se však dostavily první potíže s achilovkami. Začal více posilovat, snažil se léčit a více odpočíval. Při delším běhu ale potíže přetrvávaly. Rozhodl se, že to „přeběhá," a doufal, že potíže ustanou. Po dalších čtyřech měsících ho už bolely celé kotníky. Pak se potíže přesunuly do lýtek a potom do kolena. Warren pokračoval dál, stále přesvědčen, že jsou to jen začátečnické problémy, které musí překonat. Bolest se přesunula do druhého kolena. Když se vyšplhala k zádům, Warren do vzdal a uložil běžecké boty do botníku.
Tři roky po této zkušenosti se dozvěděl o programu „Nepřemožitelný sportovec" a navštívil seminář, kde se o něm mluvilo. Chtěl se vrátit k běhání, ale bál se, že se bolesti vrátí, proto si nestanovil nijak vysoké cíle. Když se doslechl o zásadě „méně je více" a o tom, že trénink, je-li prováděn správně, bolesti namísto vytváření odstraňuje, rozhodl se zkusit to znovu.
Začal trénovat podle zásad harmonického tréninku. Byl tak zvyklý na bolest, že mu bylo divné, když se při tréninku nedostavila. Zezačátku jeho srdeční tep stoupl i při mírné zátěži ze 75 úderů za minutu na 170 až 180. Po třech měsících se jeho tělo naučilo, že je možné dělat méně a dosáhnout více, a on zjistil, že může hodinu šlapat na kole a tep se ustálí na 120 a dechová frekvence na 15.
V lednu 1990 se Warren znovu cítil připraven na běhání a vrátil se do běžeckého klubu. Když ho z počátku jeho starší kolegové předbíhali o kolo, měl nutkání přizpůsobit se jejich tempu. Naslouchal však svému tělu – nedopustil, aby ho ovládla ctižádost rozumu, nebo hrdost – a nechal je běžet. Postupně nabíral rychlost. Brzy své kolegy předběhl, ale tentokrát již bez bolesti.
Zhruba po 20 měsících tréninku podle tohoto programu běžel svůj první maraton, bylo mu 38 let, takže svůj původní cíl, běžet maraton do 40, splnil. A čas 2:53 min. Den poté uběhl 5 mil a za čtyři dny si utvořil rekord na 10 mil. Potřebujete další důkazy, že harmonický trénink funguje, že to umí?
Hnát se až do vyčerpání se zdá být poněkud primitivní, pokud si uvědomíte, že člověk má schopnost dosáhnout špičkových výkonů přirozeně bez námahy. Nikdy jsem neslyšel, že by někdo vrcholovou zkušenost popisoval jako bolestivou, namáhavou či vyčerpávající, tedy pokud už do závodu nešel zraněný a pod prášky.
Vložit komentář
