Šedesát
Kdesi v dálce na západě Komorní Dvůr leží, mladá sopka, ač vyhaslá, malý domek střeží. A v tom domku se svou ženou bydlí běžců král, kdo chce, ať teď poslechne si, jakpak je to dál…
Tenhle člověk jako mlaďas po čundrech si chodil,
a ten trénink s krosnou těžkou brzy se mu hodil.
Sportoval a měl rád pohyb, běžec se z něj stal,
vybíhal i velmi časně, sotva ráno vstal.
Vytrvalost pěstoval si, v kopcích rychlost, sílu,
jako kdyby ignoroval gravitace tíhu.
Závodil a byl fakt dobrej, někdy zlatou trhnul,
všem soupeřům po výstřelu velmi rychle zdrhnul.
Dál si trasy prodlužoval, jako Forrest pádil,
v zemi České nebyl kopec, který by mu vadil.
Bláznovství a nové výzvy v hlavě se mu melou,
rozhodl se, že svou zemi oběhne si celou.
Protože měl tenhle člověk k domovu vztah kladný,
oběhnout si republiku nebyl problém žádný.
Poněvadž to celé zvládl v úctyhodném čase,
usmyslil si za pár let, že oběhne ji zase.
Po čase zas napadlo ho, že si přidá repete,
oběhl už třikrát Česko, ať se to prý neplete.
Mezitím však ten náš Forrest vůbec nezahálel,
ani by ho nenapadlo, že by se snad válel.
Třeba z Prahy doběhl si na kávu do Vídně,
z Hodonína do Aše pak proběhl se střídmě.
Na nejvyšší kopec v Čechách z Prahy jednou běžel,
každý běžný smrtelník by únavou už ležel.
V Drážďanech si jednou řekl: „No, tak dejme tomu,
seberu si saky paky a poběžím domů.“
Pod Čerchovem z Pece jednou vyrazil do Pece,
ne však do té pod Čerchovem, té pod Sněžkou přece!
Na Spartathlon do Řecka se také kdysi vydal,
na svůj seznam zážitků aby si závod přidal.
Startovalo mnoho lidí, doběhlo jich pár,
Forrestík to zdárně zvládl, závod za to stál.
V Pelhřimově vysoká věž, schody na ni vedly,
Bartoloměj a náš démon spolu souboj svedli.
Hrdina náš silnou vůlí opět zase vládl,
po schodech jak na Everest převýšení zvládl.
Po výkonech a rekordech zmasíruje svaly,
Dumá, jaké výzvy by se ještě zvládnout daly.
Přestože se toho chlapa možná někdo bojí,
my však víme, že ten člověk svoji tvář má dvojí.
Jedna tvář je, jak už víme, výkonnostně skvělá,
další je ta, že pro druhé lidi hodně dělá.
Naučí je správně běhat, cvičit ba i baštit,
nemá sklony, že by žáčky chtěl snad něčím praštit.
Založil svou vlastní školu, běžeckou – jak jinak,
učí v ní, jak si běh užít, přitom nebýt slimák.
Trpělivě odpovídá na dotazy něčí,
Nevadí, že tazatel má zatím tempo šnečí.
Pracuje i pro charitu, pomáhá, kde může,
jeho žena velmi pyšná je na svého muže.
Mnoha lidem pomohl už, skromný je však stále,
trpělivý, moudrý, milý, skvělý a tak dále…
O kom vlastně je ta báseň, kterou čtete právě?
Kdo z vás má rád sportování, přijde na to hravě.
A kdo pořád ještě váhá, tak ať napne uši,
je to přece Miloš Škorpil, vážně – na mou duši!
A jelikož Miloš právě šedesátku slaví,
spousta milých gratulantů do fronty se staví.
Rád se přidám do té fronty a popřeju básní,
ať jsou lidé aspoň z půlky jako Miloš krásní.
Tak Ti milý Miloši teď ze srdce chci přát,
pevné zdraví, štěstí, lásku, všeho akorát.
Vážím si Tě a vím dobře, že v tom nejsem sám,
že jsem šťastný, že jsi tady, že Tě dobře znám.
Vložit komentář
Moc jsme tam chtěli být s vámi...oslavit krále svým pomalým během, ale pokora a rozum zvítězily. A tak jsme se nesetkali nejen s Milošem, Danou, mnoha dalšími, ale ani s Príma Pepou, v nadsázce zvaným Pomalým...moc vás zdravím a s tím psaním pro "námi vážené", s tím máš pravdu...ale ty ji koneckonců máš, Pepo, v celém textu :)
Díky moc! Básnické střevo? Vynechal bych slovo "básnické" – a to co zbyde mne asi vystihuje lépe :-)
Tak to Vás pane Pomalý Pepo obdivuju,co vy jste za básnické střevo, klobouk dolu !!
Když píšu pro někoho, koho si vážím a mám ho rád, tak to jde úplně samo...sype se mi to z rukávu úplně samovolně. Já děkuju Tobě Miloši i vám všem. Váš Pomalý Pepa
SKVĚLE NAPSANÉ!!!! VŮBEC NIC TAM NECHYBÍ :-) Miloš je jen jeden! ;-)
Teeda pomaly Pepo ,nadherne jsi to napsal ! ;)
Pro ty, co by se snad nechali zmást a mysleli si, že je mi dnes šedesát. Nejsem čaroděj s časem, tak fakt čas zastavit nedokážu a šedesát mi bylo již před měsícem, dnes se běží „jen" Milošova 60 jako oslava toho, co bylo, s tím, že to lepší je pořád před námi.
Jinak bych chtěl poděkovat „Pomalému" Pepovi za jeho oslavnou epopej i za to, že si moje životní motto „…běhám pomalu…" vetknul i do svého jména.
