Spartathlon. S pomocí Olympských bohů do cíle a po svých
VÝLET DO HISTORIE – PÍŠE SE ROK 2002. S Frantou Brabcem jsme přistáli po druhé hodině ranní na letišti v Aténách, prošli jsme celním prostorem, vyzvedli bagáž a vylezli před budovu letiště, abychom vyhledali autobus, který by nás odvezl do hotelu London. Před letištní budovou jsme nejdříve dostali pořádnou facku v podobě vlhkého a teplého vzduchu. Klimatizace nějak venku nefungovala.
Tento článek vyšel na Běžecké škole 10.7.2014
Stanici autobusu jsme našli hned. Odjížděl zhruba za půl hodinky a ani koupení lístků nebyl problém. Byl to expres, který staví pouze na znamení, a tak nás vyhodil kousek před hotelem. V materiálech, které dostanete od pořadatelů, je zmínka o tom, že hotel leží na druhé straně silnice, po níž jedete do centra Atén. Jaksi se ale nezmiňuje o tom, že výhled na druhou stranu vám neumožní vzrostlé stromy. Nebýt toho, že nám řidič sám na požádání zastavil, asi bychom absolvovali hned po ránu okružní jízdu Aténami, neboť tento autobus poté, co dosáhne svého cíle, ihned obrací a jede zase zpět na letiště.
Jsou čtyři hodiny a my se ubytováváme v pokoji pro čtyři, druhý den se k nám snaží ještě někoho přifařit, ale pak toho radši nechají. Od osmi do deseti je snídaně ve formě švédských stolů. Vcelku se dá vybrat, na co máte chuť. Vyhledáváme Jindru Lakyho s rodinou a Vaškem Knoblochem. Jindra už je přihlášený, nás to ještě čeká.
Je 11.00 a prezentace spojená s lékařským vyšetřením by měla začít. Pomalu se scházejí ti, kteří ji mají provést, stále od nich slyšíme, za pět minut. Po půl hodině se konečně zapisuji, platím startovné a jdu si nechat vzít krev, změřit se a zvážit, a pomalu už myslím na oběd. Předtím si ale ještě dojdeme dát zhruba 10 kiláčků, abychom vyběhali ztuhlost z cesty a dostali chuť k jídlu, a taky se trochu mrkli po okolí a na moře.
K obědu je nějaká sekaná a těstoviny, salát a voda. To se v tomto hotelu bude v různých obměnách střídat u každého hlavního jídla. Nečekejte žádnou typickou řeckou stravu, na tu si musíte dojít do hospody.
Po obědě jdeme na kafe a na pivo do kantýny, takto je totiž nazván pojízdný bufáč nedaleko hotelu. Pivo je dobrý a za celkem přijatelnou cenu 1,20 €. Řecký kafe s mlékem je jako smetana a dají vám ho snad půl litru. Pokud si nedáte pozor, tak si pěkně spálíte frňák, protože přes našlehanou smetanu vůbec nechladne. Já si ho teda spálil důkladně.
Idylka končí, čeká nás povinná účast na technické poradě o tom, co a jak. Nejdřív to přednáší řecky, pak anglicky a nakonec japonsky. Naštěstí Jindru přijel točit štáb ČT a tvoří ho Řekové narození v Čechách, a tak nám vše přeloží. Němci se marně dožadují toho, aby jim to řekli německy, tady jen platí víc než marka resp. euro.
Je po poradě a část se nás jde koupat a část na pivo, abychom nabrali poslední kalorie a užili si ještě trochu pohody, než to zítra ráno v 7:00 pod Akropolí odstřelí. Pivo chutná skvěle a moře je taky překrásný, ale všechno pěkný jedno skončí a tak i tenhle den je pomalu minulostí. Ještě se nafutrovat večeří, připravit si občerstvení na trať, připnout čísla, zabalit věci, které se budou hodit ve Spartě, a v deset večer se konečně dostáváme do postele.
Je něco po páté ráno a už jsme na nohou. Nasnídat, namazat nohy, zalepit bradavky, nasypat do sebe potřebný bobule (Q10, Bio-Bilobu, Bio-Karoten, Bio-Glandin a minerály). Na to v klidu posnídat a přesunout se přistaveným autobusem pod Akropoli. Tady je to nasvícené jak na jevišti. Poslední fotografie, poslední poklepání a pozdravy soupeřům, a už se valí řeka 240 nadupaných běžců vstříc velkému dobrodružství. Mnozí vědí, co je čeká, někteří to znají z vyprávění, jako třeba my, ale většina pramálo tuší, co je čeká. Brzo zjistím, že ani my, ač poučeni těmi, kteří si to prožili před námi, nemáme ponětí, o co vlastně půjde.
Již dávno, ještě v květnu ve Znojmě, jsme se dohodli, že poběžíme prvních 81 km do Corintu všichni tři pohromadě a tam se pak, podle toho jak se budeme jednotlivě cítit, rozhodneme o dalším postupu. Vybíháme tedy, jak jsme si řekli, žádný spěch, pěkně zvolna vychutnáváme každý okamžik, každý nový obraz, který se před námi každým dalším krokem otevírá. Společně s námi také běží dva, v Řecku všudepřítomní a neskutečně svobodní, psi. Běží s námi a ještě si stačí v klidu hrát. „Jak asi dlouho takhle s námi vydrží běžet?" blikne mi hlavou. Ukáže se, že jsou to skutečně vytrvalci. Ještě o nich bude řeč dál. Běžíme v polovině startovního pole, v trochu větším tempu než jsme chtěli (zhruba tak 11,5 km/hod.). Divíme se, kam se ti před námi ženou, když na těch 246 km mají celých 36 hodin a sil, které nyní spotřebují, se jim bude později řácky nedostávat. Na 25. km v Elefsinu máme první občerstvovačku, kam jsme si nechali poslat vlastní věci. Na chvíli si sedáme na lavičku a pozorujeme, jak se kolem nás ženou nekonečné davy běžců a běžkyň. Pomalu vysajeme každý svou dávku energy gelu, zapijeme to vodou a za pět minut už jsme zase na cestě. Proti plánu máme zhruba 25 minut k dobru, tedy nemusíme se nijak vzrušovat. „A hele, támhle jsou ti dva psi," najednou se vedle mě ozývá Franta. A skutečně, v poklidu běží kolem nás a udržují naše tempo. Potřebuji odplivnout a můj plivanec skončí na jednom z obou psů. „Sis ho označil, co?" kontruje ihned Franta. Nálada je skvělá. Kéž by nám to takhle vydrželo co nejdéle.
Blížíme se pomalu k metě maratonu a mě pomalu chytá hlaďák. Ještě, že na občerstvovačce v Mecaře měli jogurt. Vrháme se na něj s Frantou a místo lžičky používáme sušenky, které zde také nabízejí. Jindra se moc nezdržuje a běží „pomalu" dál. Dobíháme ho asi po 3 km. Běžíme stále podle pobřeží, fouká mírný protivítr, který příjemně ochlazuje vzduch, jehož teplota už šplhá ke 30 stupňů C.
Na 50. km u hotelu Kokkinis máme druhý balíček se svým občerstvením. S Frantou to v klidu konzumujeme a také aspoň 5 minut věnujeme protahování. Jindra žene dál. Nějak nemá stání. Vycházím od občerstvovačky a vidím Jindru až na vrcholu kopce, tak 400 m před sebou, Franta se zdržel ještě o chvíli déle a ztrácí na mě asi 200 m. Dobíhám Jindru až po 4 km, Franta asi po 5. Jak se později ukázalo, neudělalo toto násilné zrychlení Frantovi moc dobře a bylo podle mě jednou z hlavních příčin jeho pozdějších problémů. Jednak se zbytečně vydal ze svých sil, ale i hodně se odvodnil a narušil proces trávení právě pozřeného jídla. Zbytečnější to bylo o to, že okolo 65. km začal mít Jindra trochu potíže, musel chvílemi jít a tady bychom ho zcela bez problémů doběhli. Začíná se hodně oteplovat a začíná se ukazovat, jak jsou mezičasy na jednotlivé kontroly dobře spočítané. I když trať vede stále podle moře, není to žádná rovina, jak by se dalo podle profilu tratě, který jsme dostali od pořadatelů, pozdávat. Je to spíše pořád nahoru dolů. Kdo není zvyklý běhat v podobném profilu, začíná mít problémy. Postupně se dostáváme dopředu, i když chvílemi jdeme. Pohybujeme se tak okolo 80. místa. Konečně je tady Korintský průplav a my se dostáváme na Peloponés. Ještě 2,5 km a jsme u svého doprovodu. Od této chvíle nás mohou v určených kontrolách, tak zhruba po 10 – 15 km, povzbudit a pomoci nám.
Dáváme si teplé jídlo, špagety se sýrem, pivo a kafe a jdeme na masáž. I když se snaží masírovat jemně, přesto dostávám křeče do stehen, pro další jsem s masážemi tady skončil.
Vybíháme ještě společně, ale zhruba po kilometru už běžíme jen s Frantou. Rádi bychom běželi jako na Moravě, ale bohužel velmi brzy se na Frantovi začínají projevovat následky neúměrného zrychlení a přehřívání. I když musím říct, že se Franta poctivě poléval a snažil se hodně pít. Bohužel nemá tento proces pořádně zažitý a tak začíná mít problémy se žaludkem, jednak ho bolí, a taky nemůže jíst. Na další kontrole mu doporučuji, aby si chvíli ve stínu odpočal a pak teprve pokračoval. Musí se taky vyzvracet. Říkám si v duchu „Snad ti to pomůže." Nemohu však na něj čekat, nemáme zas takovou časovou rezervu, abych tu zůstával s ním, a sám nevím, co mě kde potrefí. Do starého Korintu dobíhám tedy už sám, za 3 minutky po mně je tu Jindra a hned za ním se objevuje Franta. Nevypadá moc dobře, máme však 1,5 hodinky časové rezervy, a tak by se z toho mohl ještě dostat. Když opouštím starý Korint, tak se ohlédnu a naposledy za sebou vidím Jindru, jak běží do kopečka. Těch 15 km jsme běželi v odstupu zhruba 3 minut. Dělal jsem trochu delší přestávky. Od této chvíle se ale už jen napiji a něco lehkého slupnu a běžím dál, a tak se náš odstup začíná zvětšovat.
Jsem v Assosu a mám za sebou první stovku kilometrů. Kupodivu s menšími problémy a rychleji (10:45 hod), než před třemi týdny v Gravigni na ME na 24 hodin. Začínám si kontrolovat umístění a zjišťuji, že se pohybuji okolo 50. místa. Běžci přede mnou nejsou daleko a tak je v následujícím stoupání jednoho po druhém dobíhám a předbíhám. Začíná být tma. Měl jsem už dávno dostat baterku, ale asi jich měli na kontrolách málo, a tak ve chvíli, kdy uvažuji o tom, že na příští kontrole, kde budou naši, si vezmu svou, jsem rád, když auto, které jede proti mně, zastavuje a někdo uvnitř se ptá, zda mám baterku. Po mé záporné odpovědi jednu dostávám. Je to o hodně lepší, protože silnice tu vypadá jako naše okresky po tuhé zimě. Je to samá díra, a už jsem párkrát do nějaký zapadnul. Přebíháme vetší kopeček a pak následuje hodně prudký asi tříkilometrový seběh. Dostávám se do městečka Ancient Nemea. V jeho uličkách si ale nedělali moc velké problémy se značením, a tak tu chvíli hledám správný směr. Nejdřív si myslím, že jsem celý ten krpál dolů běžel zbytečně, a že ho teď budu muset zase pěkně vyběhnout nahoru. Taky se začínám vracet, v tu chvíli slyším, jak někdo sbíhá proti mně a najednou vidím na zdi šipku dolů. Otočím se a běžím zase zpět, tady po delším hledání, když skoro lezu po zemi, objevuji správný směr. K mému překvapení ale ti za mnou zahýbají na druhou stranu. Za chvíli jsem na kontrole. No sláva. Dám si kafe, vodu, pár sušenek a polévku. Půjčím si z Jindrova oblečení jedno tričko, protože začíná být chladno a já mám svoje až na 150. km. Počítal jsem s ním až na dobu, kdy budu šplhat do kopce a kde jsem předpokládal, že bude zima. A běžím dál.
Cesta začíná pomalu ale jistě stále stoupat k nejvyššímu bodu tratě, označenému v itineráři jako „Mountain top“. Ještě než se ale k tomuto horskému výstupu dostanu, musím urazit dosti těžkých 35 km. Těsně pod vrcholem zhruba ve dvě hodiny ráno se dostávám na kontrolu, která je umístěna u tunelu dálnice vedoucí mezi Korintem a Tripolisem. Pro auta je tu vyražený tunel, my si to ale musíme namířit přes horu. Tady dostávám povzbuzení od Dáši, na ruku dostávám nějakou svítící bužírku, to kdybych se jim asi ztratil, aby věděli, kde se po té hoře potuluju. Vycházím, táhne mě to do tunelu, ale někdo mi ukazuje něco vysoko nade mnou. „Tam že mám lézt? Opravdu, tam?" „No jo, opravdu tam." Rezignovaně se vydávám po cestě označené umělými světluškami, které blikají do tmy, a vedou někam do výšin, kam ani nelze dohlédnout. „Obyčejný směr označují zelené a žluté lucerničky, v zatáčce pak červené. „Ještě že ti broučkové jedli v zimě zelnou polívčičku," říkám si s panem Karafiátem a vzpomínám na svou oblíbenou pohádku, „a nepolámali si křidélka, aby mohli lidem v noci svítit“, ozývá se další hlas ve mně.
Jsem na vrcholu, připadám si jak Reinhold Messner na vrcholu Mount Everestu. Fučí tady pěknej severák. Jsem zpocený a pot ze mě lije, i když jsem jenom šel, teda spíš lezl po čtyřech. Na chvíli usedám do nabízené židle, přetahují přese mne nějakou houni. Kopnu do sebe horký čaj a radši, než úplně vystydnu, se vydávám traverzovat cestu dolů. Je to o něco schůdnější než nahoru, ale taky nic moc. Navíc teď si svítím na cestu pouze baterkou, měsíc, který mi osvětloval cestu nahoru, je nyní schovaný za kopcem. Konečně jsem ale dole a mohu zase běžet. Trvá mi ale pěkně dlouho, než to zase trochu připomíná běh.
Na další větší kontrole jsem po páté ráno v Nestani. Náš doprovod bloudil a tak je někde daleko za mnou. Chvíli jdu a chvíli běžím ještě asi 8 kilometrů, než se začne rozednívat a mně se vlévají do nohou nové síly. Je to ale v pohodě, mám náskok dvě hodiny 20 minut, ale ani v téhle chvíli si nedovolím odpočinout. Do cíle mi zbývá nějakých 50 kilometrů. Promítám si v hlavě profil tratě a říkám si „Teď to bude tak 20 kilometrů prudce stoupat, a pak už jen 30 kilometrů až do Sparty klesat. Jó, to bude fajn." Ale chyba lávky, sice to stoupalo, to je fakt, ale s tím klesáním se člověk načeká, až na nějakých posledních deset kilometrů. To už pomalu ale jistě společně s královnou Koloběžkou a Janem Werichem „poloběžím a pololežím." Začíná být pěkný horko. Sotva se poleju, hned jsem suchej. Ale jdu pořád dopředu a i když se to zdá s podivem, stále získávám minutku za minutkou na celkový čas. Liji do sebe litry vody. To mě taky nutí co tři kilometry chodit na malou, ale radši, když to protejká, než abych tu vyschnul jak treska. Přibíhám do zatáčky, ukazatel říká: „Sparta 6 km." Otevírá se přede mnou nádherný pohled na stráně porostlé olivami, mezi tím stojí volně rozseté historické stavby z období, kdy byla Sparta sídlem obávaných bojovníků, někdy okolo roku 500 př. n. l. Za tenhle pohled stálo vydržet až sem. To je nádhera. Škoda, že musím běžet dál a nemůžu si to pořádně vychutnat. Ale určitě tu nejsi naposled, jsou další myšlenky, které běží hlavou. Určitě ne. Potvrzuji si, a je mi štěstím do pláče.
Tak a je tu poslední kontrola. Ještě, že tu stojí ten bagr, jinak bych neměl kde si ulevit, a ke králi Leonidasovi bych to už taky asi nedones‘. Způsobuji sice trochu pozdvižení, ale příroda si žádá svoje. Vybíhám na posledních 1500 m. „Kdysi bys to dal za 4.05“, další vzpomínka letí hlavou. Jsem rád, když to dám za 8 minut. Doprovod mi dělají místní děti na kole. Předbíhám ještě jednoho Japonce, dneska už je to asi miliontý. „Kde se tady pořád ti kluci šikmooký berou, asi tu mají mezinárodní mistrovství Japonska" dostávám záhy odpověď odněkud z hlubin svého mozku. A už ho vidím, jak se k němu krok za krokem blížím. Přidávám. Sprintuju. Skáču na piedestal a líbám nohu, kterou má ke mně vykročenou. Konečně cíl. Dostávám na hlavu věnec z olivové ratolesti, do ruky nějakou placku s antickým běžcem, rukou mi třese starosta Sparty. Ještě fotku a už mě bere v podpaží někdo v bílém plášti. Ale já opravdu neblázním, já nepotřebuju kazajku, já jsem jen obyčejně šťastnej, že vidím vás a tuhle sochu tady, a že jsem to dokázal. Aha, vy nejste cvokař, tak to pardon, s vámi půjdu rád a dobrovolně.
Odcházím společně s Frantou, který, jak se dozvídám, na 120. km odstoupil, a doktorem na ošetřovnu. Tady mi nejdříve umyjí nohy v nějaké desinfekci, pak mi natáhnou na nohy igelitové pytlíky, změří puls a tlak, vezmou trochu krve a zváží. Čtyři kila dole. To není zas tak moc na to, že člověk za 32 hodin a 48 minut uběhl nepředstavitelně těžkých, ale taky nepředstavitelně krásných 246 kilometrů.
Díky olympští bohové, stokrát a ještě jednou díky, že jste mě nechali tenhle závod dokončit a byli mi po celou dobu ku pomoci.
Je neděle ráno, společně s Jindrou, který dobíhá v čase 35:34 jako 80. do cíle, a s Frantou se jdeme ještě vyfotit k Leonidasovi a pak rychle do autobusu a zpět do Atén. Alespoň si v klidu prohlédnu, kudy jsme běželi.
A světe div se – v místech, kde končí historická zástavba Sparty, v místě, kde jsem ji poprvé včera spatřil, se klene duha, jakou jsem v životě neviděl. Ještě jedno potvrzení, že bohové byli s námi, teď už ale musí jinam a tak se s námi loučí.
Vložit komentář
Kolikátý jste prosím nakonec skončil? :)
