Dámská pětka – závod velkých bojovnic s patronkou duhou
Po loňském úspěchu Dámské pětky bylo dost nesnadné udržet laťku alespoň stejně tak vysoko, navíc jsem po určitých nedorozuměních zůstala na organizaci úplně sama a do termínu závodu zbýval měsíc. Ale jelikož jsem tvor, co miluje výzvy, nakoplo mě to tak, že moje pracovní tempo chápal málokdo:-).
Navíc, jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré a osud mi do cesty postavil několik andělů, díky kterým jsme to zvládli a ještě se nám otevřely nové obzory. Tímto chci poděkovat hlavně skvělé parťačce Lence Hrotíkové.
Vše se nám krásně rozjelo, během jednoho týdne jsme sehnali spoustu partnerů (kteří se pak začali hlásit i sami), natiskli plakáty, rozjeli registrace a komunikaci, abychom následně čelili další výzvě – musíme pozměnit a naměřit trasu závodu. Jak dopadlo první měření? Čtyři baby se dokázaly ztratit v kladenském lese i s mapou a GPSkami! Nakonec z toho byly tři moc fajn kondiční vycházky, takže jsme udělaly něco pro své zdraví.
Jak se blížil termín závodu a plnila se startovní listina, nervozita stoupala, usínala jsem s tužkou a blokem u postele, v noci se budila a zapisovala to, co ještě musím zařídit, spoustě z vás nemusím tento stav popisovat, pokud jste cokoliv organizovali (včetně vlastní svatby)... Navíc se tak trochu stupňoval pocit, jestli má takový stres, navíc v osmém měsíci těhotenství, vůbec smysl, jestli to nedělám tak trochu jen pro sebe, přeci jen, člověk obětuje měsíce života a reakce lidí pak nebývají takové, jakou bychom za tu dřinu a snahu očekávali. V tu chvíli mi byl seslán další anděl jménem Dana Převorovská. Jedním z mott závodu je „Udělej něco pro sebe i pro ostatní“, tento běh jsme spolupracovali s Markétou Jansovou, úžasnou babou, která je krom mnoha a mnoha aktivit v různých sférách ředitelkou Klubu nemocných cystickou fibrózou a nadšenou běžkyní. A právě den před závodem, kdy moje deprese dosahovala nejvyššího bodu, mi přišla zpráva od Dany:
„Dobré velikonoční ránko, chtěla jsem se jen optat – na závodu bude taky někdo od nás z CF klubu (mám cystickou fibrózu a jsem členem). Jinak včera jsem se dozvěděla, že zemřela kamarádka, která se už bohužel transplantace nedožila, já sama jsem rok a 4 měsíce po transplantaci a každá taková zpráva se mnou dost zamává. Nejdřív jsem brečela, pak měla vztek, pak jsem se prostě převlíkla a šla běhat. Heslo nás CéFáků je: Jeden za všechny a všichni za jednoho. Vládne mezi námi taková zvláštní soudržnost... Tak jsem si prostě řekla, že poběžím ne kvůli sobě, ale pro všechny moje kamarády, kteří už boj s CF prohráli, a že jich je. Dneska se CF prezentuje jako nemoc slaných dětí, ale nikdo už nemluví o dospělácích, kteří umírají v tom nejlepším věku. Fajn mladí lidé kolem 30, je to šílený! Včera jsem uběhla 3 km – to je zatím moje maximum, takže zbylé dva se buď doplazím nebo dojdu, je mi to jedno, ale prostě poběžím. Muž je zaregistrovaný, ale poběží se mnou, včera mi strašně pomohl, držel tempo, povzbuzoval. Úseky, co jsem běžela, se prodloužily celkově, chůze ubylo, prostě lepší a lepší, i dech. Musím ty nové plíce pořádně provětrat a udržovat kapacitu, a běh je na to nejlepší. ....No, nějak jsem měla vnitřní potřebu Vám to napsat, doufám, že se nezlobíte." Četla jsem to pořád dokola se slzami v očích a uvědomila si, že tu vlastně neděláme jen běh na 5 kilometrů, ale že spousta lidí poběží pro něco/někoho a ponese si s sebou vlastní příběh a motivaci.
Co všechno se událo při vlastním závodě, tak na to si dejte kávičku, dortíček, aby vás to přeskakování nekleplo a skočte si dočíst na Dámský běžecký klub
Vložit komentář
