Asterix a Obelix. Laurel a Hardy. Kobyla a zajíc
Asterix a Obelix. Laurel a Hardy. Kobyla a zajíc? Jistěže! Velkej a malej se často dají dohromady, už jen pro vzájemné doplnění chybějících vlastností a že ve dvou se to lépe táhne. Když ale ve svém běžeckém parťákovi naleznete opravdového přítele, který vás bere takového, jaký jste a kterému naprosto důvěřujete, tak máte najednou o sourozence navíc a běhání i závody získají další rozměr. Ona je mojí a já její jedinou sestrou a to nejen v běhu.
Byly to necelé tři měsíce od mého historicky prvního výběhu, kdy jsem se zúčastnila WRP 2013 a všimla si trička s nápisem „PSYCHOLOG NA ÚTĚKU“, které se často kolem mě mihlo. Hlavička, která z něj vykukovala, mi připadala trochu komická, jak se tak nadšeně až uhihňaně tváří, takový drobek mezi všemi těmi muskulaturami kolem. Napadlo mě, že kdybych si dala na tričko „PATOLOG NA ÚTĚKU“, tak bychom byly dobrá dvojka:-).
Poté jsme se zmerčily na Facebooku – ona vyhrála tréninkový plán od Miloše na Hradecký půlmaraton, na který jsem se po dlouhém váhání také přihlásila. Zkontaktovaly jsme se, zjistily, že obě se chystáme také na Adidas běh pro ženy při Grand Prix v Praze a domluvily jsme se, že se před závodem najdeme. Ten culíkatý vysmátý drobek nešel přehlédnout:-). Zde jsme také započaly tradici pozdních příchodů do koridoru – zásadně přeskakujeme zábrany po startovním výstřelu. A také první projevy symbiózy – statná kobyla proráží cestu davem, aby se hbitý zajíc prokličkoval k osobáčku. Ihned následovala desetikilometrová trať Grand Prix, kdy mi fandící Zajíc na Letné vehnal čerstvou krev do žil.
Co nás ale opravdu spojilo, byla štafeta Vysoké Mýto – Litovel v běhu Aš – Košice pro Achillovu Patu. Spontánnost a dobrodružnost této etapy nás posunula do dosud nepoznaných běžeckých rozměrů. Také jsme zde zaběhly náš první maraton – Hovnomaraton. Společně s ostatními účastníky etapy jsme se totiž povýšili na Hovnivály, kteří kutálejí společně. Hovniválové mají poněkud svobodomyslnější projev a naturalistický slovník. Západ slunce před Litovlí s výhledem na hory se nám zaryl do paměti jako symbol „hovniválství“.
V říjnu jsme se těšily na hradecký půlmaraton a pobyt u fenomenální babičky – do první ranní hodiny čekala na závěr filmu Avatar při lahvince čůča a ráno nás ještě v pyžamech hostila bohatou snídaní. Běžely jsme společně s dalšími hovniválskými přáteli a do cíle jsme doběhly ruku v ruce i s naším rytířem Ondrou. Velkou událostí loňského podzimu byla františkolázeňská dvacetičtyřhodinovka, kterou jsme běžely za hovniválský tým.
Neběháme na výkon, jsme gurmány užívajícími si každý kilometr, panoramata a atmosféru, baví nás se společně chystat na závody, sledovat si vzájemně tréninky, být v každodenním kontaktu a těšit se na další společné běhy. Celou zimu jsme se těšily na pařížský půlmaraton a pak si ho maximálně vychutnaly. Kapely vyhrávaly na každém kilometru, závod nás opravdu bavil a do cíle již tradičně ruku v ruce a od ucha k uchu:-). Asterix: „Chceš hroznový cukr?" Obelix: „Když jsem byl malý, spadl jsem do kádě s cukrem a už ho nesmím.“
Už nás jednu bez druhé tolik nebaví běhat. Po společných víkendech nastává smutné prázdno, které se dá léčit jedině plánováním další společné akce. Ač jsme od sebe přes 100 km a 11 let, tak se domlouváme na společných trénincích. Na minulou sobotu jsme si smluvily výlet za Ondrou a Taťkou Tondou, běžely jsme od babičky a celkem jsme nohám i duším dopřály zážitek 55 km. Společně jsme se smály i mlčely, radovaly se i zděsily – to když jsme se ocitly 2 vteřiny od jisté smrti na noční dálnici. V Litomyšli jsme zavzpomínaly na tudy proběhnutou Etapu a počátky společného kutálení.
Zítra běžíme pražský půlmaraton – dva culíky a hovniválské triko z nás dělá tým už veřejně. Celý týden probíhá proti všem pravidlům správné přípravy, od sobotního ultraběhu přes nevyspání až po to cigáro před chvílí. Přesto si to užijeme a v cíli budeme vychechtaný jak lečo, bude to další NÁŠ den.
Když se zadaří potkat parťáka do nepohody, sestru v (ultra)běhu, přítele na život i na smrt, tak je najednou to běhání jiné. I když běžím sama, běžím s ní po boku. Když už nemůžu, tak můžu. Já vidím na dálku – cedule, ona na blízko – mapu. Spíme v jedné posteli a čůráme spolu v pangejtech. Jedna druhou bereme naprosto takovou, jaká je a stále se těšíme na dobrodružství v maratonkách, která nás (nejen letos) ještě čekají.
Vložit komentář
...taky se mi to moc líbilo ...
jééé, to bylo hezkéééé
