Pozor, jez! Na co vždycky dostaneš hladovou vydru
Otázka běžecké výživy: podceňujeme ji, přeceňujeme? A co takhle být normální.
Jak jde o jídlo, stojíme my, Češi, pokaždé v pozoru (příležitostně s hlubokým talířem v prackách). A protože i běžecká láska očividně prochází žaludkem, nebylo při úterní přednášce Petra Homoláče o sportovní výživě v našem Running Mallu k hnutí! Vážně, tolik lidí se dosud přišlo podívat snad jenom na rychlíka Patricka Makau.
Podobná setkání jsou především výsostně poučná. Tím větší radost z plného sálu mám. Ale o tom se tu dnes prvoplánově rozplývat nemíním.
Myšlenky mé totiž nabíraly ve vztahu k dotyčnému tématu poněkud rozkolísaný rozměr. Tradičně dokonale připravený pan doktor Homoláč rozebíral jednu superdůležitou nezbytnost stran běžecké výživy po druhé. Zatímco časoprostorem létaly cizojazyčné výrazy jako polysacharidy, lipolýza, superkompenzace či el-karnitin, hlavu mou i předchozím tempovým tréninkem vyprovokované tělo většinově okupovala myšlenka na domácí karbenátek s brambsalátem. A to jsem ještě zatajil svému svědomí dvojitého bigmeka coby včerejší něco jako oběd. Díky za optání, dobrej byl.
Ne, ani v nejmenším se tu nemíním vysmívat základním zásadám odpovídající běžecké výživy. Ostatně, necítím se být nutričním odborníkem. Ani jím být nechci. Mnohem raději než kilodžauly si ve svém deníčku opečovávám kilometry, ty základní měrné jednotky běžeckého štěstí. Před závody či významnějšími běžeckými akcemi koneckonců (většinou) udržím svoji rozjedenost na rozumně povolené uzdě i já. Zase až takové jelito nejsem.
Ale. Jen si tak říkám, že čas od času prostě nezaškodí se, vzdor všem vědátorsky neslaným nemastným poučkám, s chutí NAŽRAT.
Jídlo přece není pouhopouhým shlukem energie a životně důležitých sloučenin. Alespoň ne pro mě. Těžko rovněž dnes zodpovědně prohlásit, co vlastně je a co není doopravdy zdravé. Cloumá námi všemocná potravinová a farmaceutická lobby, která jednou odsuzuje červené maso, za pár let pro jeho požívání horuje (zejména pokud se přemnoží volové). Známý jest i příklad z knihy Born to run, mediální to masírky bosoběhu a mimo jiné zázračných semínek chia. Svůj přínos skutečně mají, jenom Tarahumarové o nich vůbec nemají ponětí...
Vzpomínám na jinou knihu. Četl jsem kdysi, za mých mladických fotbalových let životopis světoznámého gólmana Toni Schumachera. Už si nevzpomínám, v jakém x-finále jakého mistrovství německý nároďák zrovna byl. Anton popisoval, jak nad ním, právě pozřívajícím jako dezert po večeři hamburger, stáli týmoví lékaři a lomili rukama: „Sacharidy, tuky... Toni, to je nerozum!" Jejich lamentování zapil pivem na dobrou noc. Druhý den zachytal jako všech brankářů král. Později vysvětlil svůj dietní „prohřešek" tím, že jeho poskakováním v brance vystresované tělo si prostě o něco alespoň trochu hutnějšího řeklo.
Můj názor v otázce „zdravé" stravy je jednodušší než tento příběh sám. Věda je ušlechtilá, lidstvu prospěšná činnost. Poslouchejme však svoje tělo (nejenom chutě), zkusme zjistit, co nám dělá opravdu dobře. Před během, při, i po něm. A konečně, ani výživově sebevyváženější africké rostlinné klíčky nezrychlí můj běžecký krok (v kladném slova smyslu), pokud mi nebudou šmakovat.
Mimochodem, zrovna vařím rýži.
PS:
Pokud se právě plánujete naučit zároveň plavat, jezdit na kole a běhat, určitě zaskočte do Running Mallu ve středu devětadvacátého v půl šesté večer. To si s námi přijede popovídat jeden z nejlepších vyznavačů dlouhého triatlonu vůbec, česká ironmanská legenda Petr Vabroušek!!!
Vložit komentář
Stručně řečeno, ke sportu samozřejmě strava, jako jeden ze tří základních pilířů, patří. A souhlasím s autorem, že se z toho nemusí dělat velká věda. Věda se z toho dělá jen proto, že nám business prorůstá do všech oblastí života. Takže stručně řečeno: Nehladovět, nepřejídat se, jíst pestře, pravidelně se hýbat a dát čas regeneraci. Toť vše podstatné.
