BOLEST JE JEN V TVÉ HLAVĚ?
„Sport je sobecký a sportovec musí být sobec, aby byl schopen bojovat a trpět, aby miloval osamělost a peklo. Aby se zastavoval, kašlal, mrznul, necítil nohy, zvedal se mu žaludek, zvracel, bolela ho hlava, byl otřesený, krev mu tekla dolů po těle. Máš něco lepšího, co bys mi nabídl?“- Kilian Jornet
Pouštím se zcela úmyslně do poněkud kontroverzního tématu – jak se stavět k bolesti během závodu a dlouhých přeběhů. Kdybychom se oprostili všech nabízených úhlů pohledu a faktorů hrajících roli v tomto tématu, tak by jeho holá kostra zněla: poslechnout sebeprotektivní signál vysílaný tělem – bolest, únavu – nebo si zopakovat v duchu omílanou běžeckou mantru „Bolest je jen v hlavě" a pokračovat v euforizující sebedestrukci?
Nechci se stavět do bohorovné soudící role nebo se drze vrhat do oponentury nevídanému fenoménu Kilianovi. Přemýšlím nad odlišnostmi situací a motivací, při kterých si sami sobě položíme onen dotaz „mám to vzdát nebo se kousnout?" A kdyby nás napadl často kladený dotaz „Co by řekl Miloš?“, tak nelze si nevzpomenout na Běh pro Achillovu Patu z Aše do Košic, kdy Miloš dělal ve správný čas přesně to, co dělat měl – spinkat:-). A jaké ovoce přinesl tento odstup z trati už víme všichni.
Podělím se s vámi o vlastní zkušenost ze slavné františkolázeňské 24hodinovky, kdy jsem zaběhla a odchodila celkem 100 km. Od 84. km mě začaly bolet šlachy v oblasti, kde nárty přecházejí v holeně. Jsem nedostatečně trénovaný začátečník s vyšší než optimální hmotností, což je přesně to, co jsem si měla v duchu říkat, když začaly šlachy bolet a ne to ohrané klišé „Je to jen v hlavě“. Tělo by se poslechnout mělo, ono si nic nevymýšlí a bolest je silným výrazem jeho slovníku, takto se nám snaží sdělit něco hodně důležitého. Když budeme jeho volání ignorovat, sami sobě ublížíme. Přivezla jsem si kromě diplomu, krásných vzpomínek a ještě krásnějších nadějí ještě zánět šlach, který se hojí velmi pomalu. Nemůžu se jít ani volně vyklusat a nadávám si za tu zbytečnou stovku, z které se nedokážu radovat. Mám v mysli slova kamarádky, pro kterou bylo největším vítězstvím tohoto roku ukončit kroužení na trati oné 24 hodinovky mnohem dřív než loni a než na kolik má. Ukončení považuje za vítězství a ne za prohru! Můj běžecký parťák říkal, že jedu jako stroj. Jenže jako máte být s motorkou jedno tělo, tak jsem přesně já nebyla – tu disociace hlavy od těla považuji za průserovou. Je to vlastně začátečnická chyba a jsem za tu zkušenost ráda, jsem z ní snad dostatečně poučena – už teď se těším na FL24h 2014, kdy se hlava radostně sveze na trénované mašině, bez potřeby si něco dokázat, jen si užít tu krasojízdu!
Teď se mi ale nabízí otázka, zda je zdrojem radosti běh samotný nebo částečná sebedestrukce pomocí běhu. Lidé s masochistickými sklony budou možná šťastnější, když závod doběhnou jako první, avšak pozvracení se zakrvácenýma nohama, na rozdíl od těch neumístěných na předních místech, kteří se ale radují ze skutečného absolvování závodu, bez výrazných nežádoucích účinků a s pohodovým výklusem druhý den místo návštěvy lékaře. Například ukončit účast na Spartathlonu se dá také různě – ve stádiu relativního zdraví nebo až při selhání životně důležitých orgánů, tedy z mého pohledu moudře nebo hloupě. Je to ješitnost? Zakomplexovanost? Sadomasochismus? Nebo na vrcholové úrovni už normalizovaný samozřejmý jev, kdy se počítá s tím, že po hlavním závodě sezóny ať klidně přijde potopa? Závodník se má vyždímat klidně až do úplného dna sil s tím, že tým špičkových fyzioterapeutů a lékařů dá zas brzy onu atletickou hvězdu dohromady? Já si pod pojmem „Je to v hlavě" představuji už úplně něco jiného – ne tu sebelživou paličatost, ale moudrost hlavy souznějící s tělem. Ne mozek překřikující sval. Samozřejmě je nutné se znát a být k sobě upřímně vnímavý, jsou různé typy bolesti znamenající různě závažné stavy.
Poslední kilometr na maratonu se nechodí, i když běh už bolí? Člověk se má umět překonat a posouvat hranice? Bruslením na tenkém ledě může být moment určení stopky. Ten ideální moment je vysoce individuální. Chtějme se pravdivě vnímat a zkoumat – nebaštěme automaticky slogany „Když už nemůžeš, tak přidej" nebo obměny profláknuté věty o bolesti přítomné jen v hlavě, jako by ta měla být pouze dutou koulí.
Teď jsem ovšem největším pokrytcem já sama, neb při dokončování tohoto článku jsem již přes 40 h vzhůru – náhlá nemoc dětí + pracovní resty. Za poslední tečkou v článku tělu vyhovím. A ne za zásluhy, za perfektní výkon, ale protože se mám ráda, bezpodmínečně.
Vložit komentář
Začátečník znamená, že jsem prvně v životě vyběhla 10.6.2013 za původním účelem shození kil po druhém těhotenství. Za 3 měsíce jsem běžela 3 závody v jeden den bez potíží (25km celkem), měsíční objem 120-150km, za 3.5 měs jsem zaběhla soukomý půlený maraton (v půlce byla cukrárna), za 4 měsíce od prvního výběhu oficiální půlmaraton 2:17 (2:20), no a pak tahle "nadbytečnost. Kdybych odstoupila na 84.km věřím, že by nežádoucí následky nebyly, do té doby nic nebolelo. Po dvou měsících stále pokulhávám a nadávám si.
Já si nemyslím, že sportovec musí být sobec. Blahopřeju ke stovce:-). Zajímalo by mě,co znamená začátečník ,jak dlouho a kolik měsíčně běháš. Udělal bych to samé, chtěl bych 100(je to můj cíl na rok 2014) jako by nestačily dva maratony)
Priznam se ze na ultramaratony nechodim. Na kratsich bezeckych zavodech do delky maratonu jsem jeste pobliteho a zakrvaceneho viteze nevidel. Naopak vecsina z nich by me druhy den po zavode hrave predbehla, i kdyz ja bych byl uplne odpocatej a v nejlepsi forme.
Bolest třeba umět rozlišovat. Kdybych to se mnou někdy nějakým nedopatřením vypadalo na bednu, tak klidně doběhnu, jak píšeš, poblitý a se zakrvácenýma nohama, ale asi bych vypustil, pokud by měly být ohroženy a po závodě dlouhodobě postiženy šlachy a klouby.
Pěkný článek. Souhlasím s tím, že všechno je to o hlavě, ale tělo se má poslouchat a odpočinek je důležitý ;-)
Ať ti to dál krásně běhá a nic nebolí :-)
Díky za pěkné zamyšlení :) Jo. Taky o tom kolikrát přemýšlím, protože není pro mě problém jít přes bolest, ale pak si nesu zdravotní následky, které bych si raději bývala ušetřila.
Domnívám se, že se tu u konkrétního člověka (tím myslím, že je to individuální) setkává několik věcí:
1) schopnost odlišit bolest signalizující blízkost vážného zranění nebo kolapsu od únavy nebo snadno napravitelných škod typu sedřená kůže, namožený sval...
2) citlivost na bolest
3) schopnost regenerace
4) zkušenosti
A všechno se vyvíjí s věkem. Osobně – za mlada jsem si žádné bolesti nevšímala, a případná máločetná zranění se pak hojila rychle, teď k padesátce už musím brát větší ohledy, protože zranění přijde snáze a pak se hůře hojí :(
Každopádně heslo "bolest je jen v hlavě" si vůbec nikdy neříkám, protože jsem tak přednastavená, naopak si musím připomínat: "tohle už by nemuselo dopadnout dobře".
