Moje první desítka
Moje přípravy na Hradecký půlmaraton jsou v plném proudu. Poslední dva týdny pro mě byly dosti hektické – návrat do Čech provázely finiše úkolů a cestovní horečka. Bohužel jsem vynechala i nějaký trénink, čehož trochu lituji. Jsem zpět ve svém rodném Jablonci, kde jsem zatím absolvovala dva běhy a náramně jsem si je užila. Je tu mnohem příznivější počasí a nemůžu se vynadívat na českou krajinu. Doma na mě čekalo nové štěně. Mám s ním velké plány na společné výběhy, psí závody nebo dokonce triatlon. Lora zatím nic netuší a teprve se učí koordinovat pohyby.
Kamila, Běžecká škola a Dámský běžecký klub vás zvou k účasti na 1. ročníku Hradeckého půlmaratonu.
Trošku mě mrzí, že mi utekl Nike Run Prague. Loni jsem jej absolvovala prvně a byl to pro mě velký zážitek. Přihlásila jsem se po vzoru své kamarádky a ze závodu měla velký respekt. Do té doby jsem 10 km neběžela a byla jsem nervózní, zda takovou vzdálenost uběhnu, příp. za jak dlouho. Neměla jsem ponětí, jak dlouho by mi to mohlo trvat. Na start jsme se postavily čtyři začátečnice, pro všechny z nás to byla premiéra. Byly jsme domluvené, že každá poběžíme podle svého tempa a já jsem doufala, že se holek udržím. Nasadily na můj vkus rychlé tempo, ale protože mám soutěživého ducha, držela jsem se jich ze všech sil. Časem jsem je ale v davu ztratila. Vybíhala jsem z nejpomalejšího koridoru a ke svému překvapení spoustu lidí předběhla. Byla to velká fuška, ale atmosféra mi tak nějak nedovolila zpomalit. Počítala jsem každý kilometr do cíle. Bylo úžasně povzbudivé vidět všude kolem sebe nadšené běžce. V polovině trati mi časomíra k mému úžasu oznámila, že mám za sebou půl hodinu, což byl pro mě nepředstavitelný výkon. Přišlo mi, že kdo zvládne 10 km za hodinu, je fakt super běžec. Když jsem v polovině zjistila, že je pro mne tento čas reálný, hrozně mě to nakoplo a já se hodně snažila, abych závod pod hodinu stihla. Bylo to opravdu náročné, ale stálo to za to. Do cíle jsem doběhla dojatá a plná skvělých dojmů. Nikdy bych nevěřila, že se mi něco takového povede. Nakoplo mě to k dalšímu běhu a vlastně i namotivovalo k půlmaratonu (což jsem si uvědomila asi o tři měsíce později).
V sobotu mě čekají závody dračích lodí, přihlásilo se nás 20 holek do amatérského týmu. Od té doby, co běhám, mám mnohem víc chuti zkoušet další sporty. Jsem přesvědčená, že bez běžeckých zkušeností bych odvahu nenašla. Dnes jsme s holkama absolvovaly trénink a byla to šílená makačka. Myslím, že radši zůstanu u běhání.:-)
Teď stojím před velkým dilematem – běžet přes Desenské kopce nebo neběžet? Moc se mi nezamlouvají ty kopce. Navíc nikdo z kamarádů se mnou běžet nechce a já jsem nervózní, že na závodě budou samí profíci. Na druhou stranu když se odvážím, budu mít jistě další zážitek a motivaci. Tak třeba se tam potkáme.
Vložit komentář
Čauky, děkuju za povzbuzení! Už jsem se přihlásila, tak snad budu fit a vydrží mi odhodlání. Doufám, že se ozve někdo, kdo je v podobné situaci a chce se zúčastnit :)
Ahoj, neboj se a na Desenské kopce se přihlaš. Samí profíci tam jistojistě nebudou. Podle propozic to vypadá na moc pěkný, i když určitě ne lehký závod. Je to výzva. Když to dáš (a já vím, že dáš), tak ty pocity potom! Vím o čem mluvím. Přesně takhle jsem přemýšlela letos před Lipenským půlmaratonem (je to v terénu, velké převýšení, budu poslední, nejhorší....). Závod to byl strašně nádherný, pocity nevýslovné, s tratí jsem se poprala se ctí a poslední jsem tedy rozhodně nebyla. :) Držím palce! :)
