Poutní maraton, při kterém jsem uběhla 45 km!
Není to tak dávno, kdy jsem prohlásila: „Počkejte, já vám ukážu, že padesátka je jen číslo!" a přihlásila se na svůj první půlmaraton. Ještě se rok nesešel s rokem a já právě uběhla celý maraton.
Miloš má pravdu, kdo uběhne půlku, začne mu v hlavě vrtat celý…
Ne, není to tím, že bych si říkala: „To je brnkačka, když jsem dala půlku, dám levou zadní i celý.“
On se člověk cítí tak nějak polovičatě. Jako, že je ho jen půlka. Pořád mu něco chybí.
A tak to bylo i se mnou. Dvakrát jsem si zaběhla půlku a hned jsem cítila, že mi něco chybí. Nějaký kousek. Ne kousek, ale pořádný kus. Celých 21,0975 km. Vlastně ne. Mně chybělo 42,195 kilometru. A tak jsem se začala rozhlížet. A přemýšlet. Moc naběháno na dlouhých tratích nemám. Týdně uběhnu sotva 30 kilometrů a to jsem ještě zátěž zvýšila.
Na základě této analýzy jsem zvolila Poutní maraton, který pořádá Farní charita Cheb společně s Běžeckou školou. Vím, že akce jimi pořádané patří spíš mezi běžecké happeningy než mezi závody.
Protože Honza má problém s kolenem, usnesli jsme se doma, že vezmeme dva běžce a jedno kolo (ano, je to běh, kam smí i cyklisté a na závěr jede autobus s poutníky, event. odpadlými maratonci). Já rozhlásila, že poběžím k té maratonské zdi a tam se vyměníme.
Jak to vypadá za zdí už mě nezajímá! Cestou do Chebu mi Honza povídá: „Stejně si myslím, že to dáš celý." Od toho okamžiku se mě zmocnila panika. „To do mne vkládá takové naděje?“
Maraton jako správný happening začíná v kostele. Nejdříve zaběhneme společně v kostele a kolem kostela centimaraton (421,95 m) a pak už start naostro. Příjemné tempo, ačkoli začátek vede do kopce. Na kopci se pole závodníků začíná rozdělovat. Já si běžím v klidu, přece jen „štreka" je dlouhá. Dnes se nenechám vyprovokovat k přepálenému začátku. Honza jede se mnou na kole mým šnečím tempem. Trochu jej lituji, minulý týden vyhrál závod na silničce a teď se plazí vedle mne. Jsem mu za to nesmírně vděčná a jeho oběti si moc vážím. Ani se nenaději a jsme na první občerstvovačce. Milá obsluha, plný stůl. Dostáváme razítka do Poutnického pasu, ve kterém je dokonale popsána cesta. Ta je mimochodem i perfektně značená. Přestože vede přes hory a doly. Lesem i silnicí. Do kopce, z kopce.
Je vidět, že si s tím pořadatelé dali práci.
Připojujeme se na chvíli k páru běžců, já s nimi vesele klábosím. A co to, další občerstvovačka – Loreta. Tak rychle to uběhlo. Petr volá: „Vítejte v cíli čtvrtmaratonu!" Takže máme za sebou desítku. V duchu si říkám, že by bylo lepší mít už půlku. Ale co je, to je. Chvilku si posedíme, opět od příjemných lidí přijmeme něco z plného stolu a vyrážíme.
A dostáváme se do Německa. Nějak nevnímám rozdíl, který mě vždy při přechodu hranice praští do očí. Profil trati je pořád stejný a povrch se různě mění. Ani nevím jak, jsme u další občerstvovačky. Sedám si na zem a peru do sebe slané buráky. „To mi bude špatně," pomyslím si. Pro jistotu to hojně zapíjím ionťákem a zajídám čokoládou.
Výběh do kopce, dohání mě Lucka. Srovnává se mnou tempo a zase si povídáme. Běžíme společně až do Waldassenu.
Hurá, tady je půlka. Nic mi nevadí, že na hodinkách mám už skoro 24 kilometry. Petr mě ale ujišťuje, že do cíle opravdu chybí ještě přes 21 km.
Trochu mě pobolívá hlava, v mokrém triku je mi zima. Necítím se příliš komfortně. Honza mi kupuje kafíčko. Ví, že káva mě vždycky postaví na nohy. Zase to zajídám čokoládou od děvčat dobrovolnic, které jsou jako všude moc milé.
Vybíháme. Lucka zůstává, ještě dopíjí čaj. Trošku bloudíme, ale pak cestu najdeme. Podle mapy nás čeká pětikilometrový stoupák na Kappel. Ach jo! Slunce pálí! Je mi horko a funím. Vzpomněla jsem si na radu: „ Když nevidíte vrchol kopce, raději jděte." Takže jdu. Honza neúnavně šlape. Někteří cyklisté kola vedou. Najednou, jak na pérách, se objeví Lucka, něco spolu prohodíme a je pryč. Běží jí to parádně.
Ale každý kopec má konec. A zase občerstvovačka. Zase plný stůl a milé dobrovolnice. Tady jsme dohonili Lucku. Ale ta už vyráží. Na hodinkách svítí 27 km. Petr mi vysvětluje (ano, znovu se tu setkáváme), že je to delší, protože na původní trati byly ohromné louže, které nejdou obejít. Aha.
„Tak do práce, Součci!" Do kopce jdu. Z kopce a po rovině běžím. Dlouhý kopec dolů. V zorném poli zahlédnu oranžovou šipku, prudce doprava. Ale co to? Vždyť je tam plot. Honza taky nic neříká a frčí na kole. Volám na něj, že se mi zdálo, že jsem viděla odbočku. Jede to prozkoumat. Zlatíčko. Nemusím se vracet zbytečně. Volá: „Pojď zpátky!“Uff!! Do kopce?!? Ale hned za zatáčkou zase občerstvení. Zase plný stůl. Já to nechápu. Myslím si, že jsme na konci závodního pole a pořád je výběr. Výborně zorganizovaná akce.
Pak následuje opravdu divočina. Bláto, louže, kořeny, kopec nahoru. Je to zábavné. Mám 34 kilometrů a maratonská zeď pořád nikde. Vyhlížím ji, otáčím se, jestli jsem ji neminula, ale nikde nic. „No to je divný! Každýmu ji postaví a mně snad ne?“
Kašlu na zeď.
Prudké stoupání v náročném terénu. Musím se soustředit na cestu. Znovu jsem na poslední chvíli zahlédla šipku, tentokrát doleva. Cestička tam, kde by ji nikdo nehledal. Tráva po pás, mít větší zadek, tak se na ni snad nevejdu. To je ten pravý cross. A co to vidí mé oči? Rozhledna a občerstvení. Příjemný kluk – dobrovolník. Tentokrát si už dávám jen ionťák. Je mi trochu blbě od žaludku. Ale vím, že teď už jen seběh do Chebu. Pravda, zbývá ještě 7 km. Ty jsem běžela minulý týden na závodě a daly mi docela zabrat.
Kopec! Kopec sice dolů, ale po silnici. Najednou je to tak fádní. Najednou ty kilometry neutíkají. Přestože běžím docela parádní rychlostí. Polar se zastavil na čtyřicítce.
„Že by se ten zpropadený sporttester rozbil? To není možné. Běžím tak rychle." Pak se to zase hnulo 41, 42… „Jé, mám svůj první maraton!" Běžíme dál. Probíháme Cheb. Kde jsi, kostelní věži? Náhle nás to vyplivne pod kostelem. Ale co to? Místo ke kostelu nás šipky ženou pryč. Polar ukazuje už 44 km! „Ale co, když jsem uběhla tolik, už mi na nějakém tom metru nesejde!" Znovu náměstí a kostel. Hurá!!! Je to doma. Můj první maraton a hned 45 kilometrů.
Ještě pořád tomu nemohu uvěřit. Prohlížím Poutnický pas, kde jsou všechna razítka. „Je to pravda, ne že ne!" A tak jsem zaběhla svůj první maraton, měřil 45 kilometrů a neměl maratonskou zeď!
P.S.: Zvláštní poděkování patří organizátorům, dobrovolníkům a všem zúčastněným. Přestože startovné bylo dobrovolné, zajištění nemělo chybu. Ať už se jedná o značení trasy, zajištění občerstvovaček každých cca 5 km, možnosti sprchy v cíli a večerního posezení na faře včetně pohoštění. Je pohlazením na duši, když se člověk setká s akcí, kde nejde o peníze, ale o lidi.
Díky!!!
Vložit komentář
Děkuji Vám za komentáře. V sobotu jsem se na vlastní oči, vlastně tělo, přesvědčila, že "JE TO V HLAVĚ".
Přeji všem šťastný běh. A určitě se zase při běhu setkáme :-)
Zuzka Součková
Zuzi, díky za možnost znovu si při čtení prožít ten vydařený den. Ráda jsem se s tebou zase viděla a kousek popoběhla. Věřila jsem, že při své odhodlanosti to zkusíš a nakonec to dotáhneš do konce. Blahopřeju!!! A velký dík organizátorům – opět jste byli fantastičtí.
Zuzko, velká gratulace od spoluběžkyně ze Stříbra, resp Tachova. Jseš fakt dobrá, na to bych si netroufla. Máš můj obdiv:-)
Zuzko moc gratuluji :-) Potkaly jsme se někde v Hájích (já jela zbaběle na kole) a říkala jsem ti, že to dáš :-) Fakt moc gratuluji, jsi úžasná.
