ŠARY VARY, aneb jak jít špatným příkladem?
Lehce. Naposledy jsem byla běhat 14. dubna!!!... a pak vyběhla na trať půlmaratonu v Karlových Varech.
Jarmark radosti byl 20.4. a hned po něm mě schvátila neuvěřitelně hnusná chřipka, týden samoléčby v horečkách se sirupem. Další týden se to už nedalo zvládnout, tak k lékaři – antibiotika a s nimi do práce, stále strašný kašel, třetí týden minimální zlepšení, únava, kašel, do toho alergie, všechno jakoby vykvetlo najednou a ze dne na den.
16.5. po měsíci zkouším běžet. Po 200 metrech stojím a mám záchvat kašle a vím, že už ani metr.
Následující ráno v Mnichově Hradišti kolem kláštera a v zámeckém parku zlehka 20 minut, zadýchaná, ale běžím:-)!!!
V úterý večer 21. 5. po téhle vynucené zdravotní pauze poprvé 6,5 km na Nové domy v hodně pomalém, ale super příjemném tempu na pohodu vydržím téměř 40 min v kuse, pak chvilku chůze běh chůze běh… celkem asi 54 min:-). Radost obrovská a tělesné pocity blažené!! Ach ten mozek.
Měli jsme s Jindřichem už přes zimu velikou motivaci běžet ½ maraton ve Varech, nemoci a bolavá záda nám oběma hatí plány a ke všemu nestíháme včas registraci a všechny pokusy sehnat startovní číslo jsou marné:-(.
Až 4 dny před závodem je k mání 50 čísel, LAST MINUTE jak má být. Voláme si, rychle se rozhodnout, nemáme natrénováno, ale moc chceme být součástí běžeckého pole, registrujeme se. Čert vem těch pár stovek!! A ten nával radosti, že máme startovní čísla a těšení za ty prachy stojí, přichází totiž zároveň s tím osvobozujícím postojem, že prostě každý poběžíme na pohodu, co to půjde, aniž by bylo nutné dát to celé:-), a o to víc se těším!!! Ta trasa je tak hezká, že i jedno kolo stojí za to… voláme a mailujeme ostatní běžcům z naší školní komunity a těšíme se, že nás třeba poběží víc, teď ještě jestli dorazí naše dobrovolnická trička ve funkčním provedení…, a když ne, poběžíme prostě v jiných:-), ½ M není sranda!!!
Funkční dobrovolnická trička od OPTIGERů jsou hotová v pátek odpoledne! Co teď?? Volám Karin, která Vary běží, že mám k vyzvednutí naše trička někde ve Strašnicích a ona, že tam bydlí! Do hodiny je má doma!
Karin
My v Krásné jásáme radostí, že na trase bude 3x k přečtení, že DOBROVOLNÍCI MĚNÍ SVĚT, a že BÝT ODLIŠNÝ JE NORMÁLNÍ.
Plánujeme, co snídat, co uvařit k obědu a kdy vyjedeme do Varů, v sobotu, kdy se běží, jsme si fakt přispali, týden zkouškového byl náročný, ale zrovna v pátek všichni moji studenti výborní. V průběhu dopoledne dobalíme (správné ponožky, kolik vrstev?? co něco do deště? A hlavně bude kosa:-(...). Nervozita pracuje a my se na ní vezeme a zkoušíme různá co by, a kdyby a mě napadá, že kdyby Pán Bůh dal, že by to byl můj první oficiálně měřený a eventuálně dokončený 1/2M a navíc v těch mých milovaných Varech!!!! O svůj první jsem se pokusila na Františkolázeňské 23 hodinovce loni v listopadu a se zaťatými zuby a křečemi 3 h:-(. Utrpení to bylo!!!
Zaháním tuhle myšlenku přitaženou za vlasy a říkám si: děvče! Jsi normální? To by ti Miloš dal, když nemáš natrénováno! Byl by to hazard!
Do Varů dorážíme před třetí, šup do expa pro čísla (potkáváme přátele a známé, hecujeme se, fotíme PŘED).
Já stále na otázku „Za kolik to běžíš?" odpovídám, že to celé dát nemůžu, protože jsem 5 týdnů pauzírovala a nemám prostě naběháno. Můj nejlepší scénář na Vary je 15 kilometrů.
Ejhle, potkáváme Miloše, vyparáděný balónky pro všechny vodiče, ve chvíli, kdy dobíhají děcka z Rodinného běhu. Dcera mojí kamarádky už má medaili na krku, tak ji voláme na fotku s Milošem! Kačce tu medaili fakt přeju a závidím zároveň. (No to je pěkný, závidět dětem!!!!)
Kačka
Mraveniště mezi poštou a Thermalem začíná houstnout a mě strašně dojímají ty děcka co dobíhají, bulím jak želva. Milošovi ulítá červený balónek s 2:00!!! AJAJ a to ty naše kámošky zrovna chtěly běžet se Zdeňkem Dančem na 2h!
Zdeněk
Doráží Dana Škorpilka s Kristýnou a další vítání, najednou se v koridoru předávání medailí dětem objevuje sám zakladatel PIM Carlo Capalbo a vítá se se Škorpíkama, honem foťák a dokumentovat!
Carlo
Začíná pršet a houstne to, navrhujeme kavárnu v kině Čas a utíkáme i se Škorpíky do tepla a sucha.
Místo naštěstí pro nás ještě je… presso, capuccino, zelený čaj… hodinku před startem. Špitám Milošovi do ouška otázku: „Co na to běžecká komunita a běžecká etika, když jdu do závodu s tím, že ho nedokončím? Může se to vůbec??"
to dáš
Asi jsem postižená tím naším etickým kodexem sociálních pracovníků. Miloš na to samozřejmě v klidu: „Co by, nic! Je to na tobě, třeba to půjde, a když ne, nemá cenu si ublížit. Takovejch závodů ještě bude." Ukazuju mu, jak mám na hodinkách přilepené mezičasy na 3 h limit z jeho tabulky na Běžecké škole, pro případ, že by to náhodou přece jen šlo. Uklidnila jsem se, že mám konzultaci přímo od Miloše a začínáme se pomalu převlékat. Ještě fotka z tepla a sucha kavárny.
před startem
Na startu se řadíme k balónku vodiče na 2:30. Jindřich protože chce, já proto, že pomalejší vodič už tu není.
Za dobu studií jsme Vary probrázdili po putykách nesčetněkrát. Trasu znám a moc se na ni těším. V tuhle chvíli mám rozhodnuto proběhnout ji celou minimálně jednou, protože na trase je asi dvacet dobrovolníků od nás ze školy a já je chci všechny potkat, abych jim zamávala. Na 6. km začínám strašně kašlat a utíká mi Miloš i s tou partičkou na 2:30, pár minut po tom mě předbíhají první černí gepardi a já se snažím jim nepřekážet. Nakonec ten kašel nějak přestává. Ti naši miláčkové na trati mě taaaak popohánějí!
fanoušci na trati
Když se vyhoupnu nahoru na Masaryčku, stojí u pásky můj šéf s celou rodinou a fandí jak o život! Překvápko dne! Dole u pošty je můj syn Tom, náš věrný doprovod s foťákem. Plácnem si! JO! A hned na to u pošty se samotným Carlem!! Madonna mia!!
U Kriváně mě z kopečka předbíhá Sekyrka s 5 na zádech, z toho jejího tempa se jednomu dělá špatně!!
Miloše už dávno nevidím. Až u Puppu po otočce u casina je potkávám a máváme si přes řeku. Jindřicha někde míjím, asi už je předběhl. Prorokovala jsem mu 2:24.
Lidi po trati jsou skvělí, fandí každému! I nám plíživcům:-). Personál z hotelu naproti Puppu stojí venku s poklicemi a mydlí do nich hlava nehlava. Mám husinu až na hlavě:-). Dokončuju první kolo, jsem na 13. km na kopečku u Tržnice a já začínám přemýšlet, co dál. Kde by bylo nejlepší to zabalit. Blížím se k té metě v hlavě, co si dala za cíl.
blížím se ke kótě 21087,5
Marcel v cílové rovince
Někdo za mnou funí, dobíhá mě a nějak pípá… má nastavenou tepovku. Pouštíme se do řeči… Na 14. km začínám cítit, že na prstech pravé nohy budou puchýře a zkouším jinak našlapovat, mám před sebou ten „poslední" 15. km a cítím, že nohy tuhnou a já to budu muset zabalit. Marcel (ten co tak pípá) mě hecuje, že to dám, že už jen 6 km! Je fakt, že mezičasy přilepené na mých hodinkách říkají, že na 3 hodinový limit mám ještě dost náskok, ale teď jsem fakt ve fázi, kdy je to těžké!! U Masaryka stojí Víťa a řve na mě: „Lucie běžte, to dáte!!!" a já řvu na něj, na chudáka dobrovolníka: „Ty vole, Víťo, vy máte větší výdrž než já!!!“, začíná se totiž stmívat a já tu práci dobrovolníků opravdu moc oceňuju (ke všemu jsou moji studenti a jeli sem z Chebu!).
Kus toho kopce k Masarykovi jsme šli, dali si ionťák na občerstvovačce a já rozkousla další hroznový cukr. Z kopečka mě valí můj zadek, na ten je spoleh. Jde to konečně chvilku samo. Marcel má křeče do lýtek, zpomaluje, protahuje, zastavuje se. Na nábřeží pod poštou na něj čekám, cítím se mu zavázaná, protože kdyby mi nepomohl mezi 13. a 16., tak teď nesměřuju k cíli rozhodnutá to dát celé v časovém limitu. Nemůže, potřebuje zastavit a ty křeče prošlápnout. „Běž!" poděkuju a běžím dál sama, na otočce u casina se potkáváme. Hurá! Plácnem si a já jsem šťastná, že ho potkávám! Jsme na 19. km a špekuluju nad hodinkami, jestli v tom cíli ještě někdo bude čekat, nebo už bude všechno sklizeno. Pití, co jsem měla na 15 km nachystané u dobrovolnice Aničky, je moje záchrana.
U Vřídla koušu poslední hroznový cukr. Poslední kilometr se fakt plazím, ale Milošova tabulka přilepená na mých hodinkách říká, že na limit tři hodiny mám ještě náskok! A taky že ANO. Poslední kopeček před cílem se mi do cesty plete Miloš, který má právě po doběhu, fotí mě a huláká: „Luckoooo, makej, to dáš!" Rozběhnu se, co to jde a nahoře na kopečku mám pocit, že zkolabuju. Už tam skoro jsem! Chce se mi brečet! Běžím sama, nikde nikdo ale vím, že za mnou lidi ještě jsou. Tak a jsem tu! V cílové rovince svého prvního měřeného ½ maratonu. Jde mi naproti moderátor Daniel Stach s mikrofonem a ptá se mě na jméno. Je to můj oblíbenec z Hyde Parku civilizace a moc se mi líbilo, jak hecoval lidi na WVmaratonu před dvěma týdny v Praze. Ptá se mě, jak strávím ty poslední chvíle, tak říkám: „S Vámi:-)" a pak to přijde: „Lucie, chcete, aby Vám diváci ty poslední metry dnešního závodu fandili?" A já na to: „Jasně!" Obuje se do toho a lidi kolem začínají hulákat a Jindřich mezi nima a já vyrážím do finiše, ačkoli ho vůbec neumím a běžím za toho hlasitého povzbuzování, mávám rukama, ječím radostí áááááááááááááááá jsem tu.
Jindřich v cíli
Jsem totálně blažená, že tu na mě čekali s tou medailí, co jsem tak záviděla malé Kačce a ještě mě takhle vykoupali v přízni! Ten Daniel to prostě umí!
Miloš a Mirek Lenc
Krásnější konec svého prvního oficiálně měřeného ½ maratonu jsem si ani nemohla přát!! Dostala jsem v cíli podporu, jak ty černé gazely, co stály na bedně, při tom jsem byla fakt z těch nejpomalejších. To Danovi Stachovi nezapomenu!!! Musím mu to napsat!
Lucie finišuje do cíle
…a je TO!
Ještě si vybírám toho nejhezčího kolouška, co mi dá na krk medaili. Folie, taška, a Tom s foťákem. Dokumentuje, jak máma překonala sama sebe, objímáme se a jsem šťastná, že je tam ten můj chlapeček s námi, a že mi říká, že je na mě pyšnej. Jindřich mi jde naproti a já pořád v totální euforii, že jsem po 5 týdnech pauzírování doběhla v limitu!! Co v limitu!! 2:40!! Jak říká Aduš: „Dobrej čas to možná je, ale tak leda na maraton." Ale co!! Čekám ještě na Marcela, abych mu poděkovala a dala mu pusu! Kdybych ho nepotkala, šla jsem po 15 km fandit!! Díky Marceli!!
Díky Marceli
cíl
Bonus: v neděli dopo píšu na FB Danielu Stachovi (souhlas ke zveřejnění mi dal)
Lucie Poláková – Dane, chci Vám moc poděkovat za včerejší doběh 1/2 maratonu v Karlových Varech. Původně jsem vůbec neměla v plánu závod dokončit. Dokonce jsem si říkala, jestli v cíli ještě někdo bude. To, jak jste mi vyšel naproti a vyhecoval diváky k podpoře, mě opravdu dostalo! Už dlouho mě tak nikdo nevykoupal v přízni! Děkuju za skvělý zážitek z cíle mého prvního oficiálně měřeného 1/2 maratonu!!!! Byl jste skvělý! Lucie
Daniel Stach – Lucko, naopak já moc děkuji za Váš doběh! Může to znít jako klišé, ale nám opravdu nejde jen o ty, kteří běží 1/2 maraton za hodinu. A upřímně emoce jsou v doběhu v poslední půlhodině ještě daleko silnější, než když se běží souboj o vítězství do posledního metru. Doběh závodníků "na konci" mě často baví víc než finish elitních atletů, protože až v tu chvíli se ukazují ty nejsyrovější, ty nejčistší emoce a ten skutečný boj – a vítězství! A to je prostě úžasné. Navíc jsem hrozně rád, že to tak berou i další. Jednak diváci, kteří vydrží až do úplného konce, a také lidé z organizačního týmu. V cíli Vás vítali nejen naši skvělí dobrovolníci, ale taky třeba ředitel závodu nebo šéf Prague International Marathon...
Takovou koupel jste si naprosto zasloužila! Moc gratuluji k zvládnutému 1/2 maratonu a budu se těšit v cíli dalšího!
Lucie Poláková – děkuju!!! do cíle dalšího se mi po tomhle životním zážitku poběží samo! Moji přátelé, co čekali kolem cíle, nesmírně oceňovali Vaši schopnost dopřát obyčejným hobíkům hvězdný finiš! Umíte to skvěle!
Daniel Stach – To je ideální! A přátele vezměte taky na start. Moc děkuju, děkuju mockrát
Lucie Poláková – vezmu! Za rok nás bude víc!
relax
Tomáši, velký dík za tvojí podporu
Vložit komentář
Jééé! Díky Evi! Příští rok poběž s námi :)
Lucko, krásnej článek. Škoda, še jsem nebyla fandit. Seš machr!
Dobrý den Lucie. Chci Vám moc poděkovat za úžasný a velmi motivační článek!! Je vidět, že jste velký bojovník a také, že okolo sebe máte báječné lidi, co dokáží podržet! Když jsem pročítala vaše pocity z půlmaratonu, neubránila jsem se slzám, muselo to být opravdu velmi emotivní a nádherné! Jste pro mne velká motivace a doufám, že i já se na podzim v HK postavím na start 1/2maratonu :-)
Sašo, Hanko, Zuzko, Danuše, Lenko,
děkuju Vám za milé komentáře, a některým i za společnost na trati. Třeba se na ní potkáme všichni za rok. Kyž Bůh zdraví dá, budu tam určitě a určitě se pokusím zrychlit :) Pokud sledujete Běžeckou školu, určitě Vám neujde Františkolázeňská (letos už) 24 hodinovka v listopadu.Tam Vás určitě srdečně zvu, je to komornější, ale bojovat se tam dá taky:) Těším se na ty Vaše příběhy a přeju Vám, ať je v cíli někdo takový jako Daniel Stach. Ta endorfinová lázeň je pak mnohem silnější! Dnes jsem málem chodila po škole s medailí na krku :) po schodech to ale ještě moc nejde :(
Milá Lucko, jsi silna zena, tvoje emoce sdílím naplno!
Chvilku jsem měla příležitost běžet, s mou kamarádkou, vedle tebe a radost z každého Kmetru byla zřetelná. Ja se postavila na start 1/2m poprvé a dala to! Cílovou rovinku s semnou doběhl můj maly 6ti lety syn a to, co následovalo povysilo me amatérské behani na hvězdnou úroveň! Gratuluji ti a těším se nabehanou i příště!
Lucko moc krásně napsané , četla si myšlenky z mé hlavy viť. Doběhla jsem chviličku po tobě ,ale užila jsem si to úplně stějně. Proběhnout cílem byl nádherný a nezapomenutelný pocit. To co předváděl Danie Stach pro nás hobíky,byla jedním slovem nádhera :)
Lucko, já také přečetla článek jedním dechem ;). Včera jsem se zúčastnila s manželem ve štafete 10+11km, ale tenhle článek mě nakopl, že to taky jednou dám celé ;). Díky a obrovská gratulace ke skvělému zážitku a výkonu!!!
Lucko jste velká bojovnice a při čtení Vašeho článku jsem to prožívala s Vámi. Gratuluji Vám :-)
Milá Lucko. Díky za motivační počtení. Musíte být fakt velká bojovnice. Váš článek mě potěšil hned dvakrát. Za prvé tím, že mi dáváte naději na uběhnutí některého 1/2 maratonu příští rok. Za druhé jako rodilý karlovarák mám tohle městečko moc rád. A i když tam již 25let nejsem, z Vašeho yyprávění jsem si oživil zákoutí ve kterých jsem se v mládí pohyboval......takže....děkuji... :)
