Vyslyší někdo přání Jarmily Kratochvílové?
Běžet se nechá porůznu. Na pohodu, na pivo, navostro... tak proč ne třeba taky na něčí počest? V Golčově Jeníkově to tak dělají Velikonoce co Velikonoce. K holdu Jarmile Kratochvílové jsem se letos připojil taktéž, a s radostí mnoha původů.
Jednak proto, že závod, jemuž tato dáma s celosvětově stále platným kódem 1:53:28 řediteluje bezmála třicet let, je úžasný. Pravda, letos byl i úžasně drsný. Mokrý sníh, kopce dech beroucí samy o sobě, mráz, vítr šedesát v hodině, a ještě ke všemu všichni včetně Keňanů utíkali hned po výstřelu jako o život. Asi se báli, že tam má pistolnice Kratochvílová naládovanou ještě jednu ránu. Taky jsem nechtěl být poslední... Jestli je pravda, co tvrdí spolužák Hanousek, že velké úspěchy se rodí z velkých krizí, tak budu letos hodně dobrej.
Ta pravá švestka na buchtě (chcete-li třešinka na dortu) však přikvačila po závodě. Protože jsem ta vydra, s mrštností sobě vlastní jsem se protáhl dveřní skulinou rovnou do pořadatelského kumbálu. Čímž jsem si vysloužil tu čest zapříst kratší hovor přímo s paní Jarmilou.
Ať si kdo chce a co chce říká (jakože někteří by udělali nejlépe, kdyby drželi ústa a nepochopitelně jedovatou slinu uvnitř), osobně považuji Jarmilu Kratochvílovou za přirozenou, a v jejím případě obrovskou osobnost ČSBR (Československé běžecké republiky). Místo planých slov a výmluv to prostě všechno dokázala.
Vážím si jí i proto, že se nezdráhá vytrvale nazývat potíže té naší atletiky pravými jmény. Jakkoliv příkře mohou znít, zasloužily by vytesat do kamene. A v nejlepším případě najít dostatek nadšenců schopných a hlavně ochotných odvalit onen balvan stranou.
Dobrá, možná už to tu mohlo viset i o fous dříve. Minulý týden jste ale beztak všichni blbnuli s půlmaratonem (kontrolní otázka: jestlipak víte, kdopak pro změnu střílel na startu?), a na vlastní nohy i hlasivky jsem si tento náš svátek vezdejší báječně užil i já. Takže sorry za zpoždění, holt nejsem kluk nejrychlejší.
Takže budiž rozhovor, a za necelý rok se vydejte do Golčova Jeníkova pozdravit Jarmilu Kratochvílovou i vy. Určitě vás ráda uvidí.
Líbil se vám po vás samotné pojmenovaný závod?
V první řadě tady vidím obrovskou tradici, kterou se snažíme v Golčově Jeníkově držet. Rozhodli jsme se zachovat lidové startovné. Za stovku se dneska běhá skutečně málokde. Na druhou stranu jsme rádi za zahraniční běžce. Není to tak dávno, kdy tady žádný Keňan neběžel, letos jsme jich měli šest. Dodává to našemu závodu určitou prestiž.
Je těžké dát dohromady rok co rok slušný závod na maloměstě?
Ale, jde to. Na to, že nás to dělá taková hrstka, a vesměs samí lidé, kteří u toho už zestárli, to ještě jakž takž zvládáme. Potřebovali bychom ten náš tým omladit. Nerada bych, aby to tady zaniklo v okamžiku, kdy nám, starším, dojdou síly. Na druhou stranu mě těší takové to místní sepětí. Maminky nacvičí něco s dětmi a přijdou to na náměstí před závodem ukázat. Tety uvaří čaj, připraví občerstvení. Je to tady vždycky taková pěkná velikonoční tradice.
Republiku nicméně zachvátilo běžecké šílenství, a v Jeníkově se i navzdory stovce za startovné potkává rok co rok sotva sto padesát nadšenců. Co s tím?[(TUČNÉ]
Zrovna letos jsem z toho měla obzvláště obavy. Počasí nám opravdu nepřálo. Dobrá desetina účastníků to vzdala předem, poznamenalo to hlavně ten kratší lidový běh. Vloni běželo oněch 1234 metrů snad sedm set lidí. Na druhou stranu se tomu ani nedivím. Fakt nebylo hezky, hlavně pro děti to nebylo. Snad nám to počasí za rok vrátí zase v dobrém. Každopádně musím poděkovat všem, kteří letos na naše závody přijeli.
Zmínila jste příští ročník. Bude třicátý. Přichystáte něco extra?
O nějaký tahák se určitě pokusíme. Jenom máme trochu strach, jak to dopadne s konkurenčními závody. Mimo jiné všechno nasvědčuje přesunu pražského půlmaratonu na velikonoční sobotu. To by pro nás byl asi trochu problém. Ale jubilejní ročník připravíme tak jako tak.
Běháte stále i vy sama?
Občas se proběhnout zajdu. Jenom jsem si nedávno na běžkách trochu hnula zády, takže jsem momentálně měla takový výpadek... Ale snad se to brzy spraví. Běhání je celý můj život.
Věnujete se i trenéřině. Co soudíte o dnešních atletických nadějích?
Hlavně se jim snažím pořád říkat, jak hezky to vypadá, když holka nebo kluk běží pěkně, stylově. Vím, je za tím spousta dřiny, ale určitě to za to stojí.
Z běžeckého obrození jako takového každopádně musíte mít radost.
Je to dnes moderní záležitost. Takové ty půlmaratony, maratony, kdy se lidé chtějí hlavně zúčastnit, doběhnout do cíle. Proč ne, je to hezké. Ráda potkávám rekreační běžce. Spousta z nich díky tomu pochopila zásady zdravějšího životního stylu, to považuji za velký přínos. Jako bývalá atletka nicméně vnímám, že nám v republice chybějí běžci, kteří skutečně chtějí něco dokázat, dostat se na určitou úroveň, třeba i na evropskou či světovou. V tom Češi pokulhávají.
Proč?
Je to v první řadě o každodenní tvrdé práci. A do té se úplně každému nechce. Hrozně moc bych si přála objevit při každém závodě, na který se jedu podívat, alespoň několik jedinců, kteří řeknou: Ano, já chci na sobě pracovat. Přijdu na stadion, budu běhat.
Třeba se vám to splní. Konečně, alespoň náznaky by byly. Co třeba skupina takzvaných „Rychlých holek“?
Z těch mám obrovskou radost. Jednak je to ta „moje“ disciplína. Ty holky jsou fakt šikovné. Problém spočívá v tom, že za nimi zeje obrovská díra. A tu my potřebujeme vymazat.
Teď k vám. Mohla jste žít kdekoliv, kam jste jenom ukázala prstem. Proč vyhrál rodný Golčův Jeníkov?
Jsem tady prostě zvyklá. Narodila jsem se tu, mám zde celou naši velkou rodinu, všechny sestry. Navíc stále hodně inklinuji k nedaleké Čáslavi. I když jsem běhala na obrovských, nádherných stadionech po celém světě, ten čáslavský v sadě Vodranty bych nevyměnila. I tamní pěšinky jsou prostě ze všech nejlepší, hrozně by se mi po tom všem stýskalo.
Na tamní ovál navíc nyní pokládají zbrusu nový povrch. To bude paráda, co?
To víte, že se těším. Na druhou stranu, já jsem tam běhala na škváře. Běhala jsem tam, protože jsem to chtěla. Nedá se čekat, že se nám kvůli supermoderní dráze honem nahrnou davy zájemců. Rozhoduje chuť pravidelně trénovat. Tu u dnešních mladých moc často nevídám.
Když už jste před chvílí mluvila o těch Keňanech a Keňankách, nesvrbí vás při pohledu na ně nohy? Pravda, i když vy jste běhala na dráze, rychlost jako rychlost, ne?
Neznám jejich tréninky, zato trochu znám poměry, které v jejich rodné zemi vládnou. Oni chápou pohyb jako něco přirozeného, mají ho v sobě. Doběhnout si kolikrát musí i pro vodu, na poštu. To se poté samozřejmě musí někde projevit. Pokud se navíc najde trenér, který tyhle lidi patřičně usměrní, je pravděpodobnost jejich úspěchů při závodech vysoká. Ani bych nemusela trénovat ty jejich špičkové borce. Bohatě by mi stačilo spolupracovat s těmi řadovými. I tak by byli hodně dobří. Na afrických běžcích se mi ale líbí i jejich myšlení. Jezdí k nám už řadu let, všichni jsou úžasně skromní. Dokladují to už jenom takové drobnosti. Oni vám přijdou na stupně vítězů a i v tom šíleném nečasu si sundají čepici.
A vás silniční závody nikdy nelákaly?
Souvisle jsem uběhla nejvíce dvacet kilometrů, a to ještě bylo v přípravném období. Vlastně celý život jsem vycházela ze čtyřstovkařského tréninku, i tu „svoji“ památnou osmistovku jsem běžela z něho.
Spousta vašich následovnic ale z dráhy na silnici přechází.
Já jsem se zařekla, že moje jméno se po skončení vrcholové kariéry neobjeví v žádné startovní listině. Běhávala jsem si, to ano, ale jenom pro sebe. Potřebu ukazovat se na závodech jsem necítila. Pokud jsme se zkraje bavili o tom, jak je to pěkné, když člověk hezky běží, proč bych si to nemohla užívat hezky někde v přírodě a sama pro sebe.
Vložit komentář
Dávám plný počet hvězd:-)
Michale, díky, že jsi využil svých vydřích schopností a přinesl nám tenhle poutavý rozhovor, vč. inspirace kde se dá zaběhnout. Určitě se tam vypravím. A bude mi úplně jedno jaké bude počasí, páč běhání je nejlepší za každého počasí! Běžcům a běžkyním zdar!
