Dokáže běh dostatečně osolit polévku manželského života?
Homo sapiens je od přírody předurčený žít v páru. Nikdo nechce být sám. Ale život ve dvou s sebou přináší různá úskalí. Každý člověk je jiný, a aby spolu dva vydrželi, chce to ohromnou míru tolerance, lásky, vzájemného dávání a přijímání. A proto to všichni nedokáží. Rad na to, jak vztah udržet, najdeme na internetu spousty a rozhodně je nebudeme hledat na stránkách, které se primárně věnují běhu.
Aby manželský život nebyl nudný, je dobré, když mají partneři něco společného. Nemám zrovna na mysli byt ve společném jmění manželů ani společné potomky. Napadá mě nějaký společný zájem. A může to být běh? Dokáže právě běh dodat manželství tolik potřebnou šťávu? Něco, co manžele společně naplňuje, co jim dodává zážitky?
Mám s tímto zkušenosti, o které se s vámi mohu podělit. Ale nečekejte jen procházku růžovým sadem, úsměvy a láskyplná vyznání. Zvlášť ze začátku to je docela náročné. Můj manžel je běžec, vždycky byl – a pokud zdraví dovolí, bude jím i nadále. Já jsem bývala spíš intelektuální typ. Četba, kavárna, povídání s přítelkyněmi, vínečko... to bylo moje. Pak se kavárenská povalečka setkala s běžcem. Asi proto, že ji od mládí sportovci fascinovali, hledala podvědomě mezi nimi.
A tak jsem se ve sportovní rodině zabydlela a pomalu změnila své návyky. Přestože knihy čtu pořád, sportu dávám přednost.
A začali jsme běhat. Já během nepolíbená v roli žáka. Manželovi byla přisouzena role učitele – trenéra.
A začátky nebyly, věřte mi, jednoduché.
Běžíme krásnou přírodou. Jsem se sebou moc spokojená, jak mi to jde. Kilometry přibývají, dobře se mi dýchá, připadám si tak trochu jako laň. A najednou slyším: „Ruku, vytáčíš tu ruku!" Jak ruku? Celou cestu se soustřeďuji na „tu ruku" a úplně cítím, jak ji mám krásně rovně!!! Zřejmě to tak není…
Nevím proč, ale běh má kladný vliv na mou peristaltiku (bohužel).
Vyběhneme.
Po dvou kilometrech povídám: „Mně se chce…" (víte co…)
„A co jako mám dělat…“, na to on a nejspíš protáčí panenky. To naštěstí nevidím.
„No já nevím…“, odpovídám.
Běžíme. Po asi kilometru: „Už to nevydržím!“
Odpověď zní: „Hm…" a běží dál.
Já odbíhám za strom, sedám na bobek a….
On mi mezitím utekl. Nedivím se mu. Nemám šanci ho dohonit. Čeká.
„Jééé!“
Zajímavé na tom je, že když se podobná příhoda stala dceři, hned začal pobíhat okolo a hledat jí příhodné místečko“-). To mi hlava nebere…
Jiný den, jiné místo. Je to takové idylické, slunce prosvítá podzimním zlatavě se zbarvujícím listím a já si běh moc, opravdu moc, užívám. V tom zazní do ticha přírody: „Kotníky a nevrť tak tím zadkem!!!" Co zas má? Já se z něj asi picnu. Nemůže mě někdy třeba pochválit? Když mi to jde, nic neříká. Nebo že by mi to nešlo nikdy? Ale mlčím. Kdybychom byli doma a on kritizoval třeba, že nemáme uvařeno nebo uklizeno (což se nestává, za prvé máme vždy uvařeno, naklizeno, ha ha (vtip) a za druhé by mu to zas tak nevadilo), nenechala bych si to líbit. Ale trenér je trenér, že. Mlčím jako ryba, snažím se napravit nedostatky. Stejně nevím jak. Jak se uvolňují kotníky? Aha, prej běžecká abeceda, to je základ správného běžeckého stylu. No to bych byla asi na hlavu, když mi ten skipink, liftink (mezi námi děvčaty, donedávna jsem si myslela, že liftink(g) je jen na žehlení vrásek v obličeji a tomu bych se tak nebránila!), zakopávání a kdovíco ještě tam patří, vůbec nejdou. Zkoušela jsem to, to ano. I Miloš, náš běžecký guru, to říká. Ale já si při tom připadám tak nemotorná. A nekoordinovaná. A to se ani nevidím. Nebo prý mám dělat žabáky!?! Čtete dobře, ža-bá-ky. Vždyť ten zadek, když mám nad zemí, ani skoro nezvednu, natož abych vyskočila a zase zasedla. Tak nějak se to prý provádí. A 10x za sebou.
Můj muž je moc hodný a má rád klid. Nerad mne do něčeho nutí. Nechceš, nechceš…Myslí si, že to dělám schválně špatně. Nemůže pochopit, že když mi Pán Bůh nenadělil, ani on s tím nic nenadělá. Jemu se to mluví, když to umí.
Ale chtěla bych mít krásný styl. Chtěla bych při běhu vypadat jako ty nádherné běžkyně, které vidím na reklamách na sportovní oblečení. Dokonce jsem si ty běžecké oblečky i pořídila. Pak jsem se viděla na fotce… není to těmi oblečky… vypadala jsem úplně jinak. Tak nějak hůř.
Přesto si myslím, že bez ohledu na to, jak při běhu vypadám, mé akcie u mého muže stouply. Oba navzájem se obdivujeme. Já jeho za to, že má se mnou trpělivost. Že se snížil k tomu, běhat s někým, kdo je pomalý, nemá pěkný styl a ještě ke všemu je to vlastní manželka.
Vím, že se mu líbí, že jsem s během začala. A nakonec se stala i tím tahounem. Vymýšlím, kam bychom běželi, přihlašuji nás na závody.
Také jsem se už dočkala pochvaly. Mám zřejmě nějakou frustraci z dětství. Za pochvalu bych položila život! Cestou domů z našeho prvního půlmaratonu mi poděkoval. Řekl, že samotného by ho to ani nenapadlo. Že strůjcem této v prvopočátku kacířské myšlenky jsem byla já.
Díky běhu máme společné sdílení. Vzájemně se doplňujeme. On je ta lepší, rychlejší, stylovější polovina. Já jsem druhý protipól. Ale dohromady tvoříme celek.
A polévka našeho společného života je slaná tak akorát:-).
Vložit komentář
Je to moc milý, hezký a inspirativní článek.
Eva
Moc hezky napsané a dokonale jsem se pobavila:) myslím, že to sedí na dost žen a dívek, které se sem chodí dívat:)
Znám Zuzku asi tak 35 let a mohu potvrdit, že to, co tak brilantně popisuje, není jen spisovatelská fabulace, ale pravda! Při pohledu na její manželství je evidentní, že takováto manželská souhra, pokud jde o společné zájmy, je obecně jedním z nejvýraznějších pilířů stabilních vztahů (kterých dnes není až tak mnoho). A nejhezčí na tom je, že v tomto případě se ani jedna strana nemusí pemáhat ...
Jen tiše závidím .... ale přeji ....
