Běhání je lék, tmel, životní postoj a droga
Onehda jsem se přistihla, jak volám na svého manžela „Kámo“. V tu chvíli jsem si uvědomila, že naše manželství dostalo nový rozměr. Rozměr skutečného týmu. Neříkám, že tím zmizelo to ostatní, co k manželství patří. Naopak. Vystavěli jsme na dobré základně nové patro.
Jiří byl ve sportu vždycky lepší než já. Mizera.:-) Kdysi jsme dostali darem lekce jízdy na koni. Ve stáji nám osedlali jednoho standardního hnědáka a jednoho tříčtvrtečního koně. Spíš to byl přerostlý poník. Skoro jsme se vždycky porvali o to, kdo na jakém zvířeti pojede. Já vždy vybojovala toho většího. Jiří, moudřejší z nás, ustoupil. A přestože na tom trpaslíkovi ryl skoro špičkami v písku, techniku jízdy měl přesto lepší.
Když jsem později prosadila koupi bicyklů, nebylo tomu jinak. Nevím, kde si tak rychle vytrénoval ta svoje nožiska, ale vždycky byl 2x rychlejší než já. Namítnete, že u chlapů se dá předpokládat vyšší výkonnost než u žen, jenže já chtěla podporu a ne závodění kdo s koho. A tak naše společné vyjížďky začínaly i končily dialogem:
On: Kolik máš na tachometru?
Já: 18
On: Proč nejedeš víc?
Já: Protože to nejde asi!
On: Bla bla bla!
Já: Brekekeke!
Když můj několikátý pokus vyjet na Prašivou končil slezením z kola a odhozením ho do příkopu, natvrdo jsem si přiznala, že kolo nesnáším a nebudu na něm jezdit.
Začala jsem běhat. V minulosti jsem běhávala ráda a často. A tak jsem se jen vrátila k někdejšímu návyku. Jiří jezdil na kole, já pobíhala kolem města. Jednoho dne v noci se vrátil domů z hospody nějak podezřele udýchaný. S přiblblým úsměvem mi řekl, že zkusil během vystřízlivět a docela se mu to zalíbilo. Od té doby běhal také. Postupem času si pořídil elasťáky, podkolenky a všechno, co se k pobíhání hodí, však víte.
První společný závod byla Beskydská sedmička v roce 2011. Tehdy jsme kopce ještě neběhali. Ale nějakým záhadným způsobem se nám i rychlochůzí podařilo dostat se v kategorii hobby poměrně dopředu. Během tohoto závodu se stalo něco, co nás pevně semklo. Něco, co se stane, i když o tom nemluvíte. Zhruba v polovině trati si můj manžel poškodil kolenní vaz. V obličeji zbělal a pak zezelenal. Naše tempo se výrazně zpomalilo a soupeři nás začali předbíhat. Sešli jsme do Ostravice s tím, že se rozhodneme, zda pokračovat nebo skončit.
Sedíme na lavičce a já mu povídám: Podívej, támhleten pán má mast na bolest. Řekni si mu o ni.
Jiří: Ale né, to je k ničemu.
Já: Pane, dejte mi prosím trochu!
Namazala jsem mu nohu, nakrmila ho a šli jsme dál. Kulhal. Hodně. A já začala natahovat moldánky.
Jiří: Co je?
Já: Nííííc (velmi dramatickým tónem)
Jiří: Tak co je?
Já: Všechno! Všechno je v háji, rozumíš? Celý rok! Je to celé v pr… ( hysterický tón)
Jiří: Dej mi prášek.
Ok. Nacpala jsem do něj 2 olfeny, jeden brufen a šlehu. Chvíli mlčel. Pak se začal pochichtávat. Na tenhle ďábelský koktejl jsme došli až do cíle. Na pěkném třetím místě v kategorii Hobby mix do 40 let.
Jinou scénku jsme prožívali na 5 BV. To bylo celé o to pikantnější, že mrzlo, sněžilo a navíc se jednalo o orienťák.
Já to tehdy těžce podcenila s oblečením. Když jsme se plazili na druhý vrchol, udělalo se Jiřímu něco s vložkou v botě. Začal si ji různě spravovat a po cestě se kvůli tomu několikrát zastavil. To mi nedělalo dobře. A pak jsme zabloudili v lese. Nenáviděla jsem ho i tu jeho ponožku. A když mi vyčetl přehnané ambice, vytryskla ze mě věta: Rozvedůůhů se s tebou, slyšííííš? Šla mi doslova až z paty. Kromě toho jsme zabloudili asi ještě 3x a přidali si jeden vrchol navíc a vůbec nedošli do konce. Přesto to byla zkušenost k nezaplacení. Tehdy jsme dělali každý spoustu věcí jinak. Hádali se, která metoda a strategie je lepší. On se navlíkl moc, já málo. On chtěl jít po zelené značce, já po modré. Já preferovala energy gely, on karamelky. Chápete? Rozčilovala mě už jen ta rozdílnost.
Postupně jsme se však začali sjednocovat. Metodou pokus omyl a taky hlavně díky Milošovo článkům, jsme se sladili a dneska nám hodně lidí říká, že jsme skvělá manželská dvojka. Netuší, jak moc těžká cesta to byla. Jirka je samozřejmě o třídu lepší běžec, ale už spolu nesoupeříme. Pomáháme si, trénujeme spolu, běháme různé závody a moc si fandíme. Slyšela jsem stesky lidí, kteří by si přáli mít partnera – parťáka. Já jim vždycky říkám, že to nepřichází samo. Musíte si ho vychovat. A on vás. Je to doslova běh na dlouhou trať (tady má toto přirovnání svůj význam, viďte?). Běhání je lék, tmel, životní postoj a droga. Díky běhu v sobě najdete své lepší já. U nás to tak určitě je.
Vložit komentář
