Františkolázeňská 23hodinovka, návštěva do dimenze bez hranic
V pátek 16. listopadu 2012 v 16:00 odstartovala ve Františkových lázních ojedinělá běžecká akce. Charitativní 23hodinovka ve prospěch občanského sdružení Joker. Protože jsem na webu Běžecké školy četl řadu článků o minulých ročnících a všechny mne maximálně zaujaly, rozhodl jsem se, že se zúčastním. I když vydat se vstříc třiadvaceti hodinám na trati, když se začátek mého systematičtějšího běhání datuje teprve k únoru 2012, bylo dost troufalé.
Tento článek vyšel na Běžecké škole 18.11.2012
Od chvíle, kdy jsme na závěr Františkolázeňské 23hodinovky odběhli jedno společné kolečko a já se vydal směrem k vlakovému nádraží, přemýšlím, co o téhle akci napsat. Vlastně mohu začít třeba tím vlakem. Přestože jsem majitelem automobilu, který by mne do Františkových lázní dovezl, rozhodl jsem se, že využiji veřejné dopravy. Důvod? Počítal jsem. Cesta vlakem byla rozhodně levnějším řešením a ušetřené korunky tak neskončily v podobě propálené ropy, ale putovaly do kasičky občanského sdružení Joker. Možná, že bych tak mohl uvažovat i častěji…
Tím jsem naznačil, co bude jedním z výstupů akce. Dozvíme se nejen, jakou vzdálenost jednotliví běžci nakroužili na okruhu o délce 1,15 kilometru, ale také bude prezentováno, jaké výše dosáhl dobrovolný příspěvek účastníků pro Joker. To je řeč čísel, jenže já jsem během pátečního odpoledne, večera a noci a sobotního rána, dopoledne a odpoledne prožil něco, co čísla vyjádřit nemohou. A bohužel zatím i těžko hledám slova.
Vůbec jsem netušil, co očekávat, měl jsem různé představy, ale všechno bylo jinak. Od příjezdu do Františkových Lázní mi vše připadalo jako z jiného světa. Musím zmínit, že v místě startu bylo připraveno perfektní zázemí s vytopeným nocležištěm a neustále přibývajícím občerstvením, které přinášeli lidé ze všech stran. Za zajištění perfektního zázemí patří všem velký dík. Stejně jako Svatému Petru za to, že stál na naší straně, takže přes chmurné předpovědi rtuť teploměru snad ani neklesla pod nulu a bylo úplně sucho, žádná mlha, žádný nepříjemný opar.
Přestože ještě půl hodiny před zaváděcím společným kolečkem nebyl na startu téměř nikdo, přesně v 16:05 vyrazilo na trať několik (asi šest či sedm) desítek běžců. Ale i to byl jen začátek velké vlny, která nakonec k absolvování minimálně jednoho okruhu přinesla přes 250 účastníků. Vyrazil jsem vzhledem k nedohlednému cíli svižným tempem a snažil se držet plánu – deset kilometrů za hodinu a takto pět hodin v kuse. S přibývajícími okruhy jsem ale začal přemýšlet, jestli ty přibývající čárky mají být tím jediným, co si z Františkových Lázní odvezu. To asi ne…
Uvědomil jsem si, že mám kolem sebe spoustu zajímavých lidí. Možná tahle sváteční akce připomínající, že uběhlo třiadvacet let od sametové revoluce, je právě o lidech, o možnosti setkat se s tolika běžci i neběžci, kteří jsou sice každý jiný, ale přece je musí něco spojovat, když najednou krouží po společné cestě.
Postupně jsem si tak hledal různé spoluběžce, se kterými jsem urazil někdy kratší, jindy delší vzdálenost. Poslouchal jsem, mluvil jsem, k tomu jsme kladli nohu před nohu, v různém tempu a různém rytmu. Kilometry i zážitky přibývaly. Obzvlášť musím poděkovat Zdeňku Kolmanovi. Ten sice odstartoval až po deváté hodině a ještě před rozedněním zase zmizel, ale mně osobně pomohl přečkat nejhorší hodiny. Dobu, kdy provoz na trati přeci jen výrazně prořídl.
Zpestřením byla hodina věnovaná tématu „Quo, vadis, společnosti?" pod vedením faráře Petra Hrušky. Ta byla záměrně na programu přesně v půli cesty, tedy mezi 3. a 4. hodinou ranní. Všichni, kdo do té doby vydrželi kroužit nebo se znovu vrátili, byli motivováni zamýšlet se nad tím, kam kráčíme. Společnost i my osobně. Přemýšlení po řadě hodin běhu a za stálého přešlapování vpřed ve skupině podobně posedlých bylo vcelku zajímavé. Podle diskuse i celkem plodné.
Poté, co se znovu vylidnilo a mně bylo jasné, že dál už budu pokračovat jen chůzí občasně kombinovanou s během, jsem si šel poprvé na delší dobu odpočinout. Zalehl jsem v 5:30, když jsem měl na kontě 93 kol, tedy téměř 107 kilometrů. Spal jsem hodinu a půl, abych v sedm mohl být zpět. To už totiž bylo znovu světlo. Znovu po téměř patnácti hodinách. Příjemná změna.
Nepříjemnou změnou bylo to, že už jsem se téměř nemohl rozběhnout. Bohužel puchýř na malíčku způsobil, že jsem reflexivně neustále vytáčel pravou nohu tak, aby si sice malíček ulevil, ale koleno se namohlo. Co se dá dělat, hlavně že mohu alespoň chodit, protože díky tomu mohu být s ostatními na trati. A těch ostatních bylo víc a víc. Spousta lidí si přišla užít alespoň několik okruhů, někteří zvládli půlmaraton, jiní třeba maraton. Podtitul tohoto běžeckého setkání byl „běh bez hranic“. Možná spíš šlo o běh k hranici a pro někoho i za hranici dosavadních představ.
Já osobně jsem si posunul běžecký horizont, na který jsem schopen dohlédnout, o desítky kilometrů. Ne, nebudu to zastírat – o více než sto kilometrů. Nejvíce v kuse jsem uběhl 48 kilometrů a najednou jsem přemýšlel, jestli zvládnu 150. Zvládl jsem to. A to především díky druhému Zdeňkovi, který mi výrazně pomohl. Zdeněk Dančo byl v počtu okruhů hned za mnou a také měl svůj cíl. Chtěl dosáhnout 130 kilometrů. Závěrečné hodiny jsme tak kroužili spolu. Pomalým krokem připomínajícím svou kostrbatostí zpomalený záznam jsme si kráčeli pořád dál a dál.
Ty kilometry se odrážely na mém těle, to bylo okamžitě patrné. Co nebylo a není vidět, ale má pro mne velkou cenu, je posun v hlavě. První maraton před třemi týdny, to byla dálka. Jenže zároveň to byla chuťovka proti tomu, co přichází s dalšími kilometry. Jsem netrpělivý člověk a tohle byla velká zkouška. V hokeji nebo ve fotbale vedete 3:0 a už to nějak ubráníte, už si hlídáte výsledek. V běhu je vše jinak. Uběhnete za pět hodin padesát kilometrů a chcete samozřejmě mnohem víc. Jenže to musíte pořád běžet nebo jít dál, ono je úplně jedno, co bylo předtím. Obrovská zkušenost.
S těmito myšlenkami jsem pořád pokračoval v chůzi k vysněnému kolu s pořadovým číslem 131. Toho jsem dosáhl a nakonec i dalších třech navíc. Nemohl jsem si totiž nechat ujít kolo, které jsme se Zdeňkem Dančem dokázali zaběhnout (i když stylově to nebylo na jedničku), a také to úplně poslední, které všichni šli či běželi společně.
Asi nenajdu vhodná slova, kterými bych shrnul všechny zážitky. Vtěsnat třiadvacet hodin do několika vět není možné. Snad jen takto: Františkolázeňská 23hodinovka byla inspirující. Že je to pravda, se můžete přesvědčit třeba na Facebooku akce, na webu Farní charity Cheb či na Běžecké škole. Tam všude se objevují zážitky a komentáře účastníků.
Vložit komentář
Už aby to příště bylo. A čtyřiadvacetihodinovka to zas bude o kus větší výzva. :-)
Mé jméno ti asi nic neřekne,ale číslo 74 určitě jo.Bylo mi ctí kroužit s tebou pár koleček.Díky Marku.Naviděnou příště :)
Marku, i já Ti děkuji za poslední společně strávené kilometry, i přes naše bolístky jsme si to pěkně vychutnali, a hlavně klobouk dolu před Tvým výkonem!! Dát premieru v ultra a hned 150 km, to je paráda!
