Danin běžecký deníček – díl 10. – O nedělní lázeňské promenádě a o radosti
21.9.2009
Dnes jsem se zase zasmála. M mi předepsal na zkoušku 1/1 ranní trénink s Iriskou (moje jedenáctiletá dobrmanka). Zašněrovala jsem si své krásné běžecké botky a celá natěšená to šla zkusit. Začaly jsme. Jakmile já zrychlila, ona zpomalila. Lépe řečeno zastavila a koukala na mě jako na blba. Tak jsem zpomalila do chůze já a ona vystartovala tryskem za kočičkou. Pak intervaly vypadaly tak, že jsme klidnou chůzi prokládaly zastávkami na konzumaci trávy (to jsem si tedy odpustila :)).
Tak takhle to fakt nepůjde.
Večer jsem běžela ke splavu, sama :) a ještě to pořád není dobrý, ale já to zlomím :).
27.9.2009
Od úterka jsem se přestala ráno snažit s běžeckýma botama. Bohužel jsem se z různých „objektivních“ (pracovní obědy, večeře, dohánění restů v práci …) i subjektivních (tma, hlad, únava, nechuť, lenost …) důvodů tak nějak přestala snažit úplně. Takže se stalo, že jsem se k běhání od pondělka dostala až v neděli. Po tom všem, co jsem napsala, je asi jasné, s jakými ambicemi jsem do toho dnes šla. Navíc handicapovaná asi kilem navíc v podobě zadržované vody, počínající bolesti v podbříšku a pocitem celkové „rozbitosti“.
M navrhl, že bychom mohli běžet do Frantovek a proběhnout si lázeňské parky. Měla jsem s tím trošku problém, vzhledem k tomu, jak jsem se cítila a jak jsem vypadala, bych nejraději běhala někde v temných lesích :), ale M s odzbrojující jistotou pravil, že tam stejně ještě nikdo nebude. (!) Bylo půl desáté a krásně, tak to bylo vysoce nepravděpodobné, ale nechala jsem se přesvědčit.
Ráda
Tolik lidí, kolik jsme dnes potkali, jsme za celou dobu, co tu běháme, ještě neviděli!! Měla jsem pocit, jako by do malého lázeňského městečka navezli turisty s příslibem nějaké nevídané atrakce, takže jsme místy probíhali doslova špalírem rozestupujících se lidí, zdravících, usmívajících se, dokonce TLESKAJÍCÍCH a POVZBUZUJÍCÍCH!!!
Víš, co mi to dalo práce je tam dostat? A taky se musím něčím živit :).
Bylo to lepší než na závodě, protože spontánní a mě to konečně už zase začalo bavit.
Na diváky jsem se začala usmívat (ono to ani jinak nešlo) a už mi to zůstalo celou více než hodinu, co jsme byli venku. Neměla jsem na to, abych celou trasu běžela v kuse, navíc jsem se před diváky vždy děsně snažila :), takže jsem to pak musela zase trochu vydejchat, ale k tomu, abych z běhání zase měla radost, to bohatě stačilo.
Střídavě jsme běželi, šli,
cvičili, obdivovali a fotili krásná zákoutí lázeňských parků,
bílé a hnědošedé labutě v jezírku,
bílou mlhovinu stop po průletu letadel na modrém nebi,
červené a zlaté listí v korunách stromů,
znovu nakvetlou jablůňku při cestě na Hůrku …
Dnes to nebylo o kilometrech, o čase, o rychlosti … Dnes to bylo o radosti. O radosti z pohybu, z krásného podzimního dne, ze sdílení, ze života …
BĚHEJTE a nenechte si to ničím a nikým zkazit! Moc vám držím palce, protože jak vidíte na mně, největším nepřítelem jsem si občas tak nějak já sama. A že nejsem lehkej soupeř! :) Ale každé vítězství nad sebou nás posiluje, takže přeju hodně sil do našeho každodenního boje a GO! :)
P.S. Z článku o motivaci a o tom, jak jí neztratit: „Vyhněte se srovnávání. Když už se musíte s někým srovnávat, srovnávejte se s člověkem, který NEBĚHÁ.“
A je to! :)
Vložit komentář
Krasny fotky. Bezet nekdy jen tak pro radost je nejlepsi vzpruha. Tak drzim palce, at ti to vydrzi!
Dano, díky, díky díky!!!!! Iva
Vidim, ze taky pri behani koukas „po ptakach":), pekny fotky! Tak hlavne obcas koukat i pod nohy, aby ses neprizabila:)!
Boj s lenosti a presvedcovani sama sebe patri mezi nejhorsi sportovni discipliny, protoze vlastne bojujes proti nejtessimu nepriteli (sama proti sobe). Ja to znam:), je to „mazec".
Drzime ti palce, at pridas dalsi km a hlavne at se ti dari!
To letošní babí léto je úplně pohádkové a ty fotky se móóóc povedly. Nevím, jestli to je tím běháním, ale pokaždé cítím obrovský úžas až tetelení nad tou naší jedinečnou planetou.
