Ženy by měly stát u plotny, otírat dětské prdýlky a běhání nechat chlapům!
Tenhle názor byste si klidně mohli přečíst v novinách před 30 lety. Tehdy se také říkalo, že ženy by neměly běhat víc než 1500 metrů, že delší vzdálenosti jsou pro ně nevhodné.
Nevím, kde a jak tehdy odborníci na hýbání se, co jich po světě běhalo, na tento názor přišli. Nejspíš nikdy neslyšeli o tom, že člověk byl ve své podstatě nomád a putoval za potravou z místa na místo, stejně jako zvěř. Nejspíš je nenapadlo, že v té době museli šlapat všichni pěkně po svých, protože jediné kolo, které tehdy znali, bylo to, co ozařovalo z oblohy jejich cestu a dávalo jim život.
Zkrátka a dobře, ještě před 30 lety byla běhající žena docela rarita. Je dobře, že tomu tak není a to nejen proto, že pohled na běžící ženskou postavu dodává mnohým mužům vůli překonat v závodě únavu: Přece se nenechá porazit od nějaké baby!
Stále větší procento běhajících žen vnáší do běžeckého světa prvky, které tu dosud nebyly, jako je galantnost, uznání „soupeřova" výkonu – ženy to mají trošku jinak poskládané v hlavě než muži a nejde jim ve většině případů o to, aby porazily tu druhou, ale aby porazily samy sebe. Ženy se dokáží navzájem také víc vzájemně ocenit než muži.
Jako ženský prvek v mnohém obohatil běh, tak jsem si všiml, že běh v mnohém obohatil ženy. Alespoň ve svém okolí to tak vnímám. Znáte to, v běžném životě si dokáží jít ženy dost často pěkně „po krku" a to dokonce mnohem nevybíravěji než muži. Jakmile však začnou běhat, jako by se v nich probudil pocit sounáležitosti a pocit, že by si měly vzájemně pomáhat.
Toto není až tak zarážející, pokud se zase vrátíme zpět do dávné historie, kdy člověk putoval z jednoho místa na druhé. Ženy totiž v té době, když muži odběhli na lov, musely v tlupě zastat všechnu potřebnou práci, nejen dohlídnout na své potomky a něco uklohnit na ohni, aby měli lovci, až se vrátí, připravený vydatný pokrm.
Musely se postavit všem nebezpečím, která tehdejší život přinášel, je třeba si uvědomit, že lovci mohli být na lovu i několik dní. Bylo třeba jít dál, držet s migrujícími stády krok, takže ženy musely nejen nést všechen rodový majetek, ale také musely vykonat denně pěkný lán cesty. Pak není divu, že ženy mají daleko větší vytrvalost a sílu překonávat překážky než muži. Muži totiž vždy lovili nalehko, aby jim lovená zvěř nevzala roha, dřív než ji unaví.
Takže návrat žen do běžeckého stáda byl stejně jen otázkou času a pokud vás pánové někdy naštve, když vás bude zase nějaká žena předbíhat, tak si uvědomte, že každá žena, ať se nám to líbí či ne, vydrží víc než většina mužů. Prostě jsme je k tomu v historickém vývoji donutili. To ale na druhou stranu neznamená, že bychom jim měli nakládat víc než koňovi, i když v té prehistorické době dokázaly takové náklady taky zvládnout.
Naopak, obě poloviny lidstva by si měly poskytovat, co jim bylo dáno do vínku. Současný svět lidí je dneska natolik propojen a promísen, že kdejaká žena dokáže zastat to, co muž a opačně, kdejaký muž zastane to, co žena (tedy kromě rození a kojení). Proto bychom se však na „odpadlíky" z jedné či druhé strany neměli dívat skrz prsty, ale spíše je chápat, že to jsou ti, kteří jsou předurčeni vést lidstvo v budoucnosti, neboť budoucnost, pokud máme jako lidský rod nějakou mít, bude potřebovat, aby se ženy naučily ctít muže a muži ctít ženy a je naprosto lhostejné, v jakém pořadí se tak stane.
Připraveno ve spolupráci s Dámským běžeckým klubem
Vložit komentář
