Everest dobyt, že by teď čekal Mariánský příkop?
Tak má konečně dušička klid – Everest jsem napotřetí zdolal a můžu si odškrtnout jednu z dalších šíleností, které mi tu a tam nasadí jako brouka do hlavy někdo jiný a ten brouk tam šmejdí, škrábe a kouše, dokud se s ním po svém nevypořádám.
S Everestem se to mělo původně tak, že jsem chtěl běžet kolem Mont Blancu a říkal jsem si, kde na to asi tak nejlépe natrénovat. Nějak neopatrně jsem se zmínil před někým z agentury Dobrý den (myslím, že to byl Pepíno), a ten někdo povídá: „Hele, my tu máme takovej kostel, v tom jsou docela pěkný schody, jednou za rok tu běhaj lidi nahoru s kozou, to by bylo to pravý místo pro tebe!“. Já na to: „No to je skvělej nápad, jdu do toho, kdy to uděláme?" Domluvili jsme se na začátek června, jako že to bude takový antré před Víkendem rekordů – jo tak mě napadá, že příští víkend tam pořádají další ročník, tak kdybyste neměli co dělat, tak zajeďte do Pelhřimova a můžete si tam při tom taky vyjít do těch „mých" schodů.
To s tím nápadem se odehrálo někdy v říjnu 2005 a mě nějak vůbec nenapadlo, že bych se měl na ty schody taky jet podívat, abych věděl, co mě čeká. Až někdy v dubnu jsem měl cestu kolem a tak jsem se tam stavil. Kluci mi otevřeli vchodové dveře a vyzvali mě, abych vstoupil. Bylo mi divný, že jsou takový trošku rozpačitý, když mě tam pouštěli, normálně jsou samá sranda. Když jsem začal po schodech stoupat, pochopil jsem, proč. Nevím, co jsem až do té chvíle čekal, že uvidím, ale to, co jsem viděl, mě – vpravdě – trošku vyděsilo. Z úst mi nekontrolovaně ujelo: „Vy voové, to je vo zabití!" Vylezl jsem to až na ochoz a ten jeden výstup ve mně zanechal hluboký dojem a taky jsem toho měl dost.
Dejchal jsem jak sentinel a vůbec si nedovedl představit, že tu někdy budu stoupat nahoru a pak scházet dolů a to až doté doby, než to dám 295x. Navíc mi kluci řekli, že na to budeme mít jen 12 hodin, protože v tu dobu už se na věž normálně chodí a nemůžou ji pro návštěvníky zavřít. Tak jsme se dohodli, že na Everest to nebude a dáme jen Mont Blanc a když tam vylezu, budu pokračovat dál. No a pak jsem tam dal 7120 metrů. To bylo poprvé.
Nějak mi otrnulo. Řekl jsem si: „Za 12 hodin jsi dal takovej ranec, tak když budeš mít víc času, tak ten Everest musí padnout.Domluvili jsme si další pokus a při něm jsem po 4 hodinách odpad´. Bylo děsný vedro, schody pokrýval můj pot, necítil jsem kolena.
Pak jsem o dalším pokusu nechtěl nějakou dobu ani slyšet. Až jsem poznal Michala Vítů a začali jsme vymýšlet, co udělat, aby to bylo zajímavý pro lidi a abychom při tom taky něco vybrali pro Sportovní klub vozíčkářů. Nějak to nakonec zase skončilo u Everestu. Michal povídá: „To dáš, už jsi tam lez´ dvakrát, už víš, co tě tam čeká“, skočil jsem mu do proslovu: „No právě!" Michal se nedal, sice vypadá, že je takový nesmělý a léčí se, ale když se do něčeho dá, tak vymámí z jalový krávy tele. Ze mě vymámil další Everest.
Čas plynul a já si říkal, že bych se měl aspoň trošku připravovat, místo toho jsem opakovaně 2x léčil achilovku, až se čas Everestu nebezpečně nablížil. Vymýšlel jsem, co s tím a nakonec vymyslel pomalou taktiku. Ta spočívala v tom, jít nahoru co nejpomaleji, jako když horolezci šplhají na skutečnou osmitisícovku, aby se tělo stačilo přizpůsobovat nadmořské výšce. Spočítal jsem si, že mi bude stačit hodinu co hodinu vylézt nahoru 12x a kousek. To byla sice dobrá taktika pro tělo, ale dovedete si představit, co na to hlava, když si uvědomí, jak to bolí a že se tam budete dobrovolně „trápit" 24 hodin, zatímco když kopnete trošku do vrtule, tak můžete mít za 15 hodin hotovo.
Jak to celé probíhalo, pokud jste tu mou anabázi sledovali krok za krokem, už víte, pokud ne, tak si nyní chvilku odskočte a nastudujte si Jak jsem šplhal na Everest.
K tomu přidám ještě pár statistických údajů pro ty, co mají rádi čísla:
- Od prvního po poslední schod věže kostela svatého Bartoloměje v Pelhřimově to dělá 30 výškových metrů. Abyste se dostali na 8848 metrů Everestu, tak to člověk musí dát 295x, takže jsem nakonec levitoval 2 m nad Everestem, protože 295 x 30 = 8850 m, proto ty dvě kozy, aby mě udržely na zemi.
- Schodů to je 148 (nejdříve jsou ty schody z kamene, pak sice už dřevěné – ale v trojím provedení, přičemž co schod, to originál (jinak široký, jinak vysoký, jinak zakroužený) – to abyste nemohli ani na chvíli vypnout. Nahoru musíte dávat bacha, abyste nezakopli, dolů zase, abyste se neušlápli.
- 148 schodů x 295 výstupů pak dá dohromady 43660 schodů a to jak nahoru, tak dolů.
- Při výstupu jsem vypil 6 litrů Isodrinxua vody, 4 piva, ½ l kafe, 3 Magneslife
- Snědl jsem: vývar se žloutkem. Jednu tatranku, 2x kornšpic, 1 sýr Maratonec (trojúhelníček), jeden kousek klobásy, jeden kousek šneka – sladká buchta a nepočítaně datlí.
Cesta na Everest mi trvala 22 hodin 21 minut a 34 vteřin (měřeno u prvního schodu před věží, protože není důležité vylézt nahoru, ale vrátit se ve zdraví zpátky!)
Když si tuhle porci dáte, tak pochopíte, proč jsou na některých záchodcích ta postranní madla, musím říct bytnému, aby mi tu urychleně dvě přidělal. I když ono je těžké se i o něco opřít rukama, protože závěrečná pasáž schodiště je vlastně spíše žebřík, po němž se nejlépe dostanete nahoru, když se přidržujete (v mém případě přitahujete). Tím pádem teď necítím ani ruce, když jsem řídil cestou domů, tak se mi normálně kroutily prsty na rukách. Ale jinak zdravej:).
Mariánský příkop
Co máš s tím Mariánským příkopem? No já nic, jen že Dav ve svém komentáři napsal: „Co máte všichni s tím Everestem? Co takhle sestoupit na dno Mariánského příkopu?" Přiznám se, že se mi tahle myšlenka začíná čím dál tím více líbit – vidíte, další brouk, kterého mi někdo nasadil (Dave připrav se, až tě Dana uvidí, tak tě zabije!).
A už mě také napadlo, kde to bude. Kousek od Mariánských Lázní – aby to bylo stylové, přece kde jinde než v blízkosti Mariánských Lázní sestupovat na dno Mariánského příkopu? Tak kousek od Mariánských Lázní leží městečko Cheb a v něm stojí krásný kostel sv. Mikuláše a tam měl farář Petr Hruška problém sehnat člověka, který by při Noci kostelů vodil lidi na jeho vyhlídkovou věž. Takže na dno Mariánského příkopu sestoupím v kostele sv. Mikuláše v Chebu. Jo, a abych nezapomněl, ty schody jsem ještě neviděl.
Jak jsem se připravoval na výstup na Everest
Pravda, výše jsem napsal, že nijak, ale Zdeněk Dančo společně s Danou, než jsem dojel z Pelhřimova domů, mou přípravu zdokumentovali, tak se můžete na ní podívat:
přivítají-li vás takhle doma, tak si musíte říct: asi mě mají fakt rádi
první krok – první metry prý zvládne každé malé dítě. Je to pravda, já je udělal když mi bylo 11
příprava mě stála mnoho prošoupaných bot a ponožek
litry potu
kladl jsem důraz i na kvalitní stravu
až jsem se z toho občas i posral (ty bobky ale nejsou moje, to jsou bobky Králičí)
občas jsem byl z toho kyselej
to jsem se pak z toho léčil Francovkou
na doktory, tak na ty jsem kašlal, ještě by mi mohli říct, že se přepínám
a dal si na schodech pořádnou čočku
teď už jenom horkou vanu
a pivo nalít do hltanu
konec filma – jde se slavit
Vložit komentář
:-))
Dave, klid, kdybys nepřišel s Mariánským příkopem, určitě by se našel nějakej jinej dobráček, který by přinesl další skvělej nápad:-). Iva tuhle v nějakém komentáři psala, že mi Miloš má napřed změřit tlak a zjistit, jestli nebude mít tichou domácnost. Já to komentovala tak, že to bych s ním nemluvila prakticky vůbec:-) a Miloš konstatoval, že my pak nemáme tichou domácnost, ale spíš italskou:-)).
Dano, já za nic nemožu, já to nebyl :-).
Mariánský příkop napadl Joska, já to jen vyslepičil...
Miloši, gratuluji ještě jednou. Přivítání doma jsi měl skvělé a náležitě vtipné, aby ti úsměv vydržel i po takovém výkonu, kdy "normální" člověk padá na hubu :-))
Ahoj Miloši, blahopřeji. A trochu mě těší,že jsi měl taky dost. Někdy jsem měl pocit, že někteří jsou fakt roboti a nic je nedostane. Jsi borec a klobouk dolů. Říkal mi o tom Honza na Silvě, tak držím palce na ten příkop.
Jo a kdysi dívno, jsem četl, že na Hawaii je nejvyšší hora od úpatí k vrcholu. Snad má přes 9 000 m.
Miloši, gratuluju. Jsi nejšílenější, nejúžasnější a nejlepší šílenec, kterýho znám a jsem moc ráda, že si náš. (poznámka pro neznalé: náš znamená Sportovního klubu vozíčkářů:-). Díky, díky díky, díky
Nadherne privitani doma, az me z toho slzicka ukapla. A samozrejme, jeste jednou gratulace k mimoradnemu vykonu! To by me zajimalo, kolik blaznu ted bude chtit tento rekord prekonat :-)
Kateřino, taky jsem na to myslel už během šplhání nahoru a nakonec se rozhodl, abych dal ostatním ještě šanci, to utnout na tom Everestu a nepostupovat dál. Aby měli ještě nějakou motivaci, tím, že bych šel dál by si mohli říct: „Má cenu se o to pokoušet, vždyť ten cvok je schopnej tam běhat třeba i dva dny, a to už vážně nedám :)
