Výjimeční běžci běhají srdcem
Jak to mám běhat? Ta otázka tu leží od samého počátku. Její frekvence se ještě zvýšila vymyšlením chytrých hodinek, které vám změří od spalování kalorií po to, do které Lhoty zrovna běžíte, všechno. Na samotnou otázku vám však odpověď nedají a ani to za vás neodběhnou a to i přesto, že na vás budou po celou dobu běhu pípat.
Tento článek vyšel na Běžecké škole 10.3.2012
Obsah [skrýt]
K tomuto zamyšlení mě přivedl včerejší článek Milana Kůtka: Půlmaraton: na jaký čas běžet?, kde se svým osobitým nadhledem a humorem řeší neřešitelné. K dnešnímu zamyšlení mě ale přivedla i zvyšující se frekvence otázky: „Miloši, já se prostě v těch frekvencích nevyznám, tak si to běhám tak nějak jak to cítím“. Ještě k tomu většinou dodají: „Nejdříve se ale pomalu rozběhu“. Z jejich hlasu cítím, že se cítí trošku divně, jako méněcenní, že tomu nerozumí, ale na druhou stranu je to zas tolik netrápí, protože se zlepšují.
Rozbíhejte se pomalu a běhejte srdcem
Tak by měla znít nejspíš správná poučka nejen pro začínající běžce a běžkyně, ale i pro závodníky. Ono to běhejte srdcem v sobě skrývá i ono běhejte podle srdce, tedy podle tepové frekvence. Vysloveně bych řekl, že běhejte podle srdceje podmnožinou běhejte srdcem, protože srdce vám řekne, kdy máte dost – a to i bez neustálého pípání hodinek na vaší ruce.
Pípání mě rozčiluje
To je jedna ze stížností, která doprovází používání chytrých hodinek. Faktem je, že než si vás hodinky srovnají do požadovaného tempa, tak vy máte tik v oku, zvláště běháte-li v nějakém kopcovitějším či složitějším terénu, kde nejde zrovna držet rovnoměrné tempo. Pípání mnoho lidí rozčílí natolik, že se jim zvedne v těle hladina adrenalinu: „Já se vám taky na to pípání můžu…" pomyslí si a pak běží za doprovodu pípání zbytek trasy s tím, že co krok, to píp, prostě jim hodinky pípají do kroku.
Kde je ten pomyslný zlatý střed
Kde je pomyslný zlatý střed, k němuž nás vede naše lidská minulost člověka jako běžícího lovce, kdy byl schopen a dodnes vlastně je schopen (Křováci) uštvat vyhlídnuté zvíře a ne se nechat uštvat. Zlatý střed, jehož základ je rozložen ve velmi široké základně vysoké aerobní kapacity – vysoce položeném aerobně anaerobním prahu (čím výše je práh položen, tím je základna širší – úsek, jehož počátek tvoří klidová tepová frekvence na jedné straně a hodnota tepové frekvence, v níž se z aerobní zóny přehoupáváme do zóny anaerobní).
Proč jsou afričtí a trailoví běžci tak výjimeční? Proč je tak výjimečný Dan Orálek či Míša Dimitriadu nebo Ivana Sekyrová?
Moc přemýšlíme. Málo se hýbeme. Málo se z pohybu radujeme. Vůbec se málo radujeme. To jsou čtyři nejdůležitější odpovědi na otázku: „Proč jsou afričtí a trailoví běžci tak výjimeční?" Že ty odpovědi vůbec s tou otázkou nesouvisí? Myslíte?
Co se vám první vybaví, když se podíváte na běžícího Afričana, když se díváte na běh Kiliana Jorneta, Scotta Jurka, Antona Krupicky, Dana Orálka, Ivany Sekyrové? Mně se tedy jako první vybaví: radost a lehkost, žádný stres!
Říkáte si: „Taky bych běhal lehce a s radostí, kdybych měl jejich výkonnost“. A co vám brání?, ptám se. Začněte méně přemýšlet, méně vymýšlet a začněte se více hýbat. Učiňte z pohybu svůj denní chléb a odměnou vám bude lehkost bytí – lehkost a radost v běhu. Tak je to jednoduché.
Výjimečnost pramení z radosti a lehkosti
Jakmile začnete moc přemýšlet a vymýšlet „správné cesty“, začnete se stresovat, z toho pramení stažení se do sebe, v tu chvíli vám přestane v těle proudit energie. Čím víc se budete snažit, tím menší radost z toho budete mít, protože nebudou přicházet „požadované" výsledky. Určitě jste už slyšeli, že když moc tlačíte na pilu – výsledek se nedostavuje. Jakmile však na pilu přestanete tlačit – pila začne řezat sama – stačí ji jen vést správným směrem, nasměrovat ji na správnou cestu.
V Born Tu Run jste si četli o výjimečných trailových běžcích, o výjimečných ultramaratoncích. Jistě vás v tu chvíli také napadlo: „Proč oni, proč ne já?" Vždyť než se najednou „zjevili“, tak o nich nikdo před tím neslyšel. Jak to přijde, že jim „se to stalo – jim se to podařilo“, a mě je to odpíráno? Podívejte se na jejich profily, podívejte se, jak žijí, jak a kde běhají…
Příroda x člověk, ne člověk jako nedílná součást přírody, příroda jako nedílná součást člověka
A půjdu ještě dál, kde se zrodila výjimečnost Rona Clarka, běžce, pro nějž je příroda balzám nebo Emila Zátopka? Zrodila se v jejich srdcích. Zrodila se z radosti. Zrodila se z radosti běžet s větrem o závod. Zrodila se z radosti být součástí přírody. Afričtí běžci, američtí trailoví běžci – ultramaratonci, na něž se tak rádi díváte na různých videích, čtete si o nich, obdivujete je, jsou děti přírody. Vyběhnou z domu a běží, kam je nohy nesou, stejně jako to dělal i Šťastný muž – Abebe Bikila. Doběhnou nahoru na kopec, okouzleni se na chvíli zastaví, pohlédnou na krásu světa před sebou, zhluboka se nadechnou a s úsměvem v duši běží dál, na další kopec. Tam se zase zastaví a vše se opakuje. Tak tomu říkám intervalový trénink, tomu říkám přírodní fartlek.
Tak se rodili šampioni minulosti, tak se rodí šampioni současnosti, tak se budou rodit šampioni zítřka. V opojení a z opojení krásou, jíž jsou součástí.
Vložit komentář
Hm, tato debata mě oslovila. S vyzněním Milošova článku nelze než souhlasit = tak by to všechno mělo ve skutečnosti vypadat. Jenže. Svým způsobem má podle mě pravdu i Michal. Totiž, že šetřit se při závodě je blbost, obzvláště, pokud předtím člověk nějaký čas provozuje něco, čemu se s trochou nadsázky nechá říkat poctivý trénink. Nejrozumnější by tudíž bylo sestavit z obou pohledů jakousi sloučeninu. To znamená, běžet naplno, nicméně alespoň s náznakem jakési taktiky. Mnohokrát už jsem to zkoušel rozplánovat, naposledy v pátek před Pečkami. I to tempo 3:50 pro první kilometr jsem měl z rozcvičky trefené... Pak zazněl výstřel a prvních tisíc metrů po něm za 3:34. Já vím, já vím. Další taveňák. Když to je fakt těžký, čímž se hlásím do družiny závodnických nevybouřenců. Kdepak, zlaté vodičství, tam je to pevně nalajnované a tečka.
Dan Orálek včera na BBP v Brně Kohoutovicích, je to bojovník :-)
jolaos.rajce.idnes.cz/BBP_2012_Myslivna#IMG_0047.jpg
Dejte před ten neúplný odkaz http dvojtečka dvě lomítka
Člověk je od pradávna lovec,závody /a to jaké koliv/ mu nahrazují lov.
Ten adrenalin ,když muhu běžet rychleji než ostatní .To bušení srdce
to je to pravé ažurové.Afričtí běžci mají k tomu lovu blíž než my.Proto jsou
tak dobří.Lovu zdar. Vl.
Mladý už bohužel dávno ne, a nevybouřený doufám budu až do smrti. :-)
A tyto moje poznámky jsou spíš nadsázka a "pohled z druhé strany" neběžce a neatleta.
Samozřejmě tempo by mělo odpovídat délce trati a schopnostem závodníka, ale vždy by mělo být nejlepší jakého na danné trati a danný den může dosáhnout.
Ano v rámci přípravy na vrchol to musí být i jinak, ale to už mně přijde trochu jako specifikum přípravy na olympijský závod.
My co běháme pro dobrý pocit...dobrý pocit mám, když vím, že jsem na trati nechal vše a někdy i víc. :-)
Jelikož reálný čas neexistuje, jak psáno v předchozím článku, čas nesleduju a běžím vždy FULGAS. :-) (myšleno na závodech).
Jinak když jsem prohlížel fotky z Brněnského běžeckého poháru z Ráječka, tak zrovna obličej Dana Orálka tam nevyjadřoval ani lehkost ani radost (dal bych odkaz, ale nelze vložit). Což ho rozhodně nehaní, ale naopak velice ctí, že i na závodech, které jsou pro něj spíš příprava, do toho jde naplno a taky je to na něm vidět. Mně naopak přijde trochu trochu alibismus mnohých běžců, jít na závod s nějakým "určeným tempem", když už na závod, tak vždy FULGAS. :-) Tempem si můžu běhat kolem baráku sám. :-)
Michale, zřejmě stále nechápeš o čem je příprava na vrchol, ale protože jsi ještě mladý a nevybouřený závodník, tak tě to omlouvá. Když běháš kolem baráku, těžko natrénuješ, aby hlava poslouchala, že máš běžet dle požadovaného tempa, přestože tě zrovna předbíhá nadržený soupeř, který tě chce za každou cenu porazit, neb kolem tvého baráku zrovna tenhle běžec neběží. Že, když chceš běžet maraton za 2:30, nemůžeš dát první pětku za 15 minut, protože pak prostě už do cíle ani nedojdeš :), to tě má právě naučit trénink hlavy, při závodech.
