logotype Archiv - Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Dvojnásobná radost

Už se vám někdy stalo to, co mně? Že nevíte, na co se ptám? Nu což, čtěte pěkně dál.

Je první listopadová neděle a budík mi zvoní v 8.20, brr, normálně si o víkendu přispím, ale čeká mě závod Sild kros v Krčském lese, žádné povalování, vstávat a cvičit …:-))). Koukám na mobil a úsměv mi na okamžik ztvrdne. Terku, která měla běžet se mnou, bolí v krku, ale přijde mě povzbuzovat, je úžasná, že dorazí. Vydatně se nasnídám, beru si časopis na čtení do metra, láhev s vodou a vyrážím.

S Terkou se setkáváme na Roztylech, mapu k Velkému altánu, kde je start, mám vytištěnou, ale není potřeba, turistické ukazatele vedou hned od metra. Cesta lesem vesele ubíhá a najednou jsme na místě registrace. Beru si číslo, do startu mi zbývá moře času, alespoň můžeme načerpat krásu podzimní přírody, je hezky a nezvykle teplo. Najednou, kde se vzal, tu se vzal, objevil se u nás běžecký dědeček, kterého jsme potkaly již u metra na kole, když se nás vyptával na cestu k altánu, mezi řečí se zmiňuje, že my ženy máme trať kratší. Asi se spletl, napadá mě, na internetu bylo napsáno, že všichni běží desítku. Jdu se zeptat k registračnímu místu a vskutku, na stránky se zřejmě vkradl šotek, ženy mají trať poloviční. A já se tak těšila na desítku. Po krátkém zvažování, jestli není hloupý běžet v mužské kategorii, si řeknu: Jdu do toho!

Najednou se čas nachýlil a je tu start, řadím se frajersky do druhé lajny a po výstřelu zažívám hotový uragán, málem mě všichni ušlapali. Trochu přepálím start, na obvyklé Milošovo „běhej pomalu" poněkud zapomínám, nechám se strhnout s ostatními. Nemůžu si pomoci, je to tou úžasnou tratí, častými změnami směru, což mě nesmírně baví, pro zpestření nám organizátoři přichystali dvě větší seběhnutí, celé kolo má převýšení 91 m. Po dvou kilometrech začínám dýchat klidně, už mi nejde o život…:-), pořád mi to ale běží famózně, najednou mám za sebou půlku závodu, časomíra hlásí 24 minut, ty joo, to vůbec není špatný. V druhém kole se daleko více kochám odbočkami a spadaným listím, Terka mi mává a povzbuzuje.

Zhruba po sedmi kilometrech se „běžec v červeném“, se kterým se na střídačku předbíháme, zastavuje a zavazuje si tkaničku. Ta mu zřejmě byla osudná, jelikož já si své tempo držím a nedobíhá mě. Asi si šetřil síly na závěr, po posledním stoupání se ujme vedení, nechám ho být, ale jelikož ve mně dřímá malý rarášek, nedá mi to a tak 30 metrů před cílem napnu skryté síly a vyrážím, zadaří se, cílem probíháme nastejno.

Pořadatelé mi hlásí čas 57 minut (nepoužívám sporttester), mám rekord, jupíííí, jsem spokojená. Čekáme na vyhlášení vítězů a tímto by moje vyprávění mohlo skončit… ale co se nestalo, v pondělí ráno se ze zvědavosti kouknu na internet na výsledky a nevěřím svým očím – čas mám nesrovnatelně lepší 50:34! A pak že neexistuje dvojnásobná radost na světě…