Jak je možné plnit sny
S podzimem přichází déšť a ochlazení, ale i barvy a spousta běžeckých událostí. A tak je pořád se na co těšit a taky na co vzpomínat. Snad si můžu pár momentů uložit mimo svou paměť i tady, na stránkách BŠMŠ.
To, co mi nejvíc natahuje koutky do úsměvu a naplňuje mě pýchou, (takovou maličkou), je POUSTKA 1/4maraton. Určitě jste o tom ještě neslyšeli. :-)
Na severu Čech, tam, kde se poslední dobou soustředí jednotky policistů, aby zabránily další vzpouře, tak tam teď bydlím (už několik let) a běhám (pravidelně už rok). Taky tam jezdí spousta nadšenců na kole a mají svůj závod, Tour de Zeleňák. A mého kamaráda Juru, který sledoval naší PIM WCH a není až tak velkým cyklistou, zamrzelo, že podobný závod není taky pro nadšence – běžce. Zrovna jsme byli na výletě ve Sloupu, bavili se o mém 2. letošním (a životním) maratonu – Parkmaratonu v českosaském Švýcarsku, který byl v ten samý den jako Zeleňák, když se zrodil nápad na 1/4 maraton. Určili jsme termín, místo, já jsem Juru pasovala za ředitele závodu a on mne za manažerku pro všechno. Měli jsme 4 týdny na přípravu.
1. října, v čase, kdy se Dan Orálek blížil k Spartě, se na zahradě u Jury a Viki na Poustce v Rumburku začali scházet kamarádi a jejich kamarádi a jejich kamarádi... V běžeckých úborech a botách se hlásili u stolečku s registrací, vyzvedávali si startovní čísla, upomínková trička, zahřívali svaly. Jura kontroloval gril, pípu a pivo, já rozdávala úkoly a instrukce dobrovolníkům. S úžasem jsem sledovala, jak se ulice a zahrada naplnila. Za domem na trampolíně poskakovaly děti, na start se přišli podívat i ti sousedi, co zrovna neběželi a taky další kamarádi neběžci.
Trasa, neoficiálně měřena, měla právě 10 500 m, vedla vesměs asfaltkou, v lese, částečně po cyklostezce. Na start se nás postavilo 30 (nemohli jsme s Jurou chybět!). Shora nám přálo, svítilo sluníčko, babí léto jak vyšité. V 10 hodin zazněl výstřel a za potlesku a povzbuzování jsme vyběhli. Radostí jsem se málem udusila, když jsem zezadu sledovala štrůdl těl. Ženy, muži, kluci, i 4-letý chlapeček na kole, který se rozhodl, že doprovodí tatínka, maminku a brášku – běžela celá rodina. :-) Běželi trénovaní, i ti, co běhají jen občas, někteří s cílem zvítězit, jiní jen tak s chutí.
Do cíle doběhli všichni, bez újmy na zdraví a s úsměvem. Doplnili vodu, ionty, polehali do trávy, s výbornou klobáskou od místního řezníka (který taky běžel) a pivečkem z Varnsdorfského pivovaru Kocour čekali na vyhlášení. Odměnili jsme první 3 diplomem, ale taky nejveselejšího běžce a nejodvážnějšího, nejmladšího i nejstaršího, skokana v běhu (běžel poprvé a porazil i trénované)... A tak se naplnilo Jurovo přání, stát na bedně (jeho vlastní výtvor) a snad i moje, aby se lidičkám 1. ročník líbil a přišli za rok zas.
A tady je všechny máte!
Vložit komentář
Děkujeme celá rodina za krásný sportovní a společenský zážitek. Těšíme se na další ročník. Zdravíme Petronelku, Juru a Viki. Helenka, Vítek, Matěj a Vratik Krupovi z Poustky.
Peťulo, tak to si Ti povedlo!!! Věřím, že z toho vznikne v Rumburákově dlouholetá tradice!
Ahoj Petronelo, jsi jednička, nadchnout tolik lidí pro svůj nápad! Petra
děkuji Ilonko, příští rok vás tam holky čekáme všechny, mohlo by to být naše podzimní (možná i tradiční) setkání :-)
Ahoj Petronelko,vždycky jsem obdivovala radostnou lehkost, s jakou jsi běhala a dobíhala do cíle, tleskám radostnému nadšení a lehkosti, s jakou jsi(jste) zorganizovali závod a přeji ti lehkost bytí a radost ze všeho.co prožíváš a podnikáš
