Reparát z Baroka
Kdo mě zná, už nějakou tu dobu ví, že jsem studovala češtinu. Jsou, pravda, lidi, co mě znají ještě déle, čili zažili má knihovnická léta, mé noční směny na Internetu a někteří dokonce ještě pamatují, co jsem tropila, když jsem se před maturitou zamilovala kamsi na druhý konec republiky, ale když jsem studovala češtinu, mojí láskou se stalo baroko, jeden barokní anděl a spousta písmenek. A s láskou k barokní češtině přišla láska k Santinimu, takže výsledkem bylo to, že když umřel křeček Bridelius, pořídila jsem morče jménem Koniáš a v závěru jsme si do bytu nasáčkovali zrzouna jménem Santini.
Obsah [skrýt]
S touhle obsesí snad muselo být jasné, že mým prvním závodním půlmaratonem bude taky, jak jinak než Baroko. Loni se mi povedlo v čase těsně nad 2 hodiny, a i přesto jsem byla třetí ve své kategorii. Letos, kdy už jsem pokořila dvouhodinovou hranici na Silvě, pro mě bylo Baroko ještě větší výzvou než loni, bylo co zlepšovat, bylo na čem pracovat. A jak jsem se připravovala?
Poctivě. Za prvé jsem se v barokním duchu snažila co nejvíce zakulatit. Za druhé jsem absolvovala trénink v šumavských hvozdech. Za třetí jsem poslední týden před termínem závodu vůbec neběhala. Ale vezměme to pěkně popořádku:
Příprava na Baroko
Jak jsem uvedla na konci minulého příspěvku, v úterý došlo ke dvěma zásadním věcem – jela jsem do práce na kole – kdo by to řek, blbá zbraslavská stezka, a ráno, když se labutě hřejí v paprscích ještě rozespalého podzimního slunka, jak je tam krásně... – no a domů jsem se odpoledne vracela už se zatejpovaným lýtkem, aby prej se pomohlo té bouli uvnitř, aby se rozpustila. Nevím, jestli pomohl tejp, nebo fakt, že jsem nakonec do práce i z práce jela nejen v úterý, ale taky ve středu, ve čtvrtek a v pátek, ale v pátek už se zdála noha ok. Co ok nebylo, byl čtvrteční večerní pokus o výklus, naposledy jsem běžela v sobotu a na doraz, pak jenom 57 – 42 – 42 – 42 km na kole a k tomu jsem v pátek místo rozklusání z práce domů strašně spěchala, takže trénink na prd. Nemluvě o tom, o čem už padla zmínka v předchozím článku – po měsíci jsem si stoupla na váhu a málem padla do mdlob, takové ošklivé číslo už jsem tam neviděla tak 4 roky. Fuj. Ale před závodem se zásadně nehubne, takže jsem do sebe ještě ve čtvrtek a v pátek naládovala, co se dalo (důsledky se brzy dostaví), to jsem zvědavá, jak to se mnou bude vypadat příští týden. Na to navázala páteční debata o gazelách – bože, já vím, že jsem děsně marnivá a neskromná, ale já bych taky chtěla být hubená gazela s nohama až sem, co jenom tak letí s větrem, o závod nezávod. Taky bych chtěla být princezna a doktorka a požárník:o).
Cesta
V pátek v 10 večer zjišťuju, že mobil nemá šťávu a nabíječka je... ...v práci! Pro jistotu natahuju starý budík, co zvoní tak, že by i mrtvý dostal infarkt, a s bříškem plným jogurtu s marmeládou usínám. Před šestou moje tělo vstávat odmítá, v šest dost hlasitě protestuje, vyháním ho z postele něco před půl sedmou. Bleskově naházím věci do tašky a sháním se po navigaci, na stolku s věcmi od auta neleží, asi je v autě. Pár minut před sedmou vyrážím, naberu benzín (nechápu, že všichni musí tankovat v sobotu v 7 ráno!) a jedu na Plzeň, protože navigace v autě není a já si pamatuju, že nejjednodušší je to po dálnici k Plzni a pak nahoru do Plas. Mám skluz, v 7 začíná registrace, ale za hodinku a půl bych tam měla být. Možná i dřív, když přivřu obě oči a trochu to popoženu;o). A tak na to trochu šlápnu, v levém pruhu frčí jeden Superb, pak BMW Z4, pak já s Grand C4 a za mnou ještě jedna nová Grand C4. Je to jako malá příprava na závod, střídáme se ve vedení, Superb nám za chvilku zmizí, ale bavor a C4 se drží se mnou v balíku, baví mě to děsně:o). Do toho poslouchám CD s mým úplně prvním běhacím albem, nějaké disco, strašně mě to nabíjí radostí, těším se, že si dnešní závod užiju.
Na 60. km dálnice zvadnu, protože exit 67 je uzavřen, nemám navigaci a mobil nemá šťávu a v našem euro-autoatlasu je přímo na trase Rokycany – Plasy předěl stránky, čili maximálně tak drátěné kroužky. Sjedu na Rokycany a držím to na Třemošnou, motám se po nějakých okreskách, začíná pěkně pršet, tam, kde tuším Plasy, je tma. Radost jako by najednou vyprchala, je 8:15, pokouším se ždímat z mobilu poslední zbytky navigace a ejhle, cedule Plasy, déšť ustává, asi jsem to prozatím zvládla.
Run, Forrest, run!!!
Ještě před půl devátou se registruju, zalezu si do auta s lůžkovou úpravou a postupně se soukám do všeho toho oblečení, co jsem tam narychlo ráno naházela. Rozklusnu kolem rybníka, několikrát si odskočím, cítím, že břicho není úplně v pohodě, ale tak snad to nakonec nebude tak hrozný. Dobře ti tak, holka pitomá, víš moc dobře, že bodovou dietu máš zakázanou, přesto zbodneš, na co přijdeš, zvlášť pokud se můžeš vymluvit, že potřebuješ zásoby na dvě hodiny běhu...
Před startem ještě stihnu rychlou masáž lýtek, pro jistotu, nebolí, ale paní hnedka pozná, že v tom pravém ještě nějaká menší boule je. Pak potkám Moniku D. a dohodneme se, že kousek poběžíme spolu, běží svůj první maraton (zvolila chytře Plasy, v domnění, že terén bude mírně zvlněný:o))), chce nastoupit v tempu kolem 6 min., to mi zcela vyhovuje. Jenomže pak se 400 lidí pohne a kroužíme dvakrát kolem Velké louky, a na konci druhého kolečka, i když mám pocit, že se suneme jako šneci, hlásí Monika tempo 4:50. Tomu dost těžko věřím, ale ubereme, vyběhneme z louky a po krátké rovince přijde první vyřazovací stoupák – pěkně lesem, nejdřív zprudka, pak mírněji, pamatuju si z loňska skoro každý strom. I když letos tolik lidí nepředbíhám, nechám Moniku za sebou a zase jedu na svůj robotický pohon. Nahoře radost, nádherný výhled, první seběh po louce, pak další kopec, kus po silnici (au au), pak polem, ale jo, všechno si to pamatuju, nic mě nepřekvapuje, a jelikož tentokrát poslouchám tak maximálně vlastní dech, žádnou hudbu, hlídám si tepy kolem 170 a najednou je tu 5. a 6. a 7. kilometr (každý kilometr je značený!, skvělá věc pro někoho jako já, kdo si tempo měřit nemůže, takhle mám aspoň nějakou kontrolu), na 8. se tratě pro půlku a maraton dělí. Devátý kilometrovník nevidím, jsem někde na 49 minutách, ale co je horší, ozývá se moje břicho. A to tak, že nejdřív že to půjde, ale pak je to urgentní a já musím skončit v nějakém nejbližším křovíčku. Co se tam dělo, nemá smysl popisovat, ale ten den je všechno zrychlené. Pauzuju sporttester, abych měla čas bez pauzy, ale pak si uvědomuju, že mě to mate, protože jak mám radost, jak mám na těch kilometrech pěkný čas, tak nevím, o kolik horší je ten reálný, co měří čip. Viděla bych to tak na 2 minuty:o).
Od toho 10. km se mi běží... ...kupodivu o hodně lehčeji, ledvinka v pase zoufale netlačí, ale naopak lítá jak zběsilá:o), na občerstvovačce do sebe soukám rozinky a čokoládu, tím snad nic nezkazím. Probíhám místo, kde se loni začal nekompromisně hlásit o slovo puchýř na patě, dnes cítím jenom jeden prst na levé noze, ale tolik to nebolí. Druhé hodně táhlé stoupání, tempo mám odhadem na 5:30, ve stoupání trochu nižší, ale však to naženu cestou dolů, začínám mít fakt radost a jsem optimistická, že bych letos konečně mohla dát i tohle pod dvě hodiny. V hlavě mi probíhá Šumava, kopce, letošní běhy a neběhy, závody, v duchu se povzbuzuju a říkám si, jedeš pěkně, holka, jen tak dál, vydrž, a myslím na všechny ty, co na mě slíbili dneska myslet a je mi strašně hezky.
V posledním kopci dobíhám nějakou drobnou holku, moje kategorie, říkám si, tu dám, taky jo, ale z kopce mě má zase ona a pak už letí jak střela, zvlášť do kopečka v poslední vesnici, na ten jsem zapomněla a nemile mě překvapil. Pak už jenom lesem dolů, běžím v silničkách a je mokro, ale nic hrozného, to u nás pod Radlíkem jsme zvyklí na jinačí bahno, když víš, jak a kam šlápnout, jde to docela pustit. Strašně rychle to ubíhá, najednou mám za sebou 19. a 20. km a pak už vbíhám na Velkou louku, poslední kolečko, ta holka už je půl kola přede mnou, ale finišuju jako ďas a na tabuli svítí 1:57:10, panebože, děkuju, děkuju děkuju děkuju, já to fakt dokázala. Trochu mě mrzí, že tu radost není s kým sdílet, ale upřímně – jsem vyřízená.
Dohra
Dostanu tradiční medaili, napiju se, naberu do rukou kus banánu, kus jablka a místní vyhlášený koláč s tvarohem a povidly (na ty se většina závodníků těší nejvíc, jsou fakt delikatesní) a jdu vyklusnout do zatáčky před loukou, kde to je šílené, protože lidi, co to tu neznají a neslyší dobře instrukce na startu, si myslí, že už jdou do finiše, ale ono to je ještě jedno kolečko. Zdraví mě nějaký kluk z Chebu, protože poznal placku Poutního maratonu na ledvince, povzbuzuju běžící a najednou koukám, že ten jeden kluk je takový zelený a motá se, volám na toho kluka z Chebu, Libora:::, ať ho jde chytit. Kluk vypadá, že každou chvíli omdlí, ale chce jít dál, mele nesmysly, ale chce jít, tak ho vezmeme pod pažemi, já mu dám kus toho svého banánu, Libor volá na holky od šaten, ať mu hodí vodu, a pokoušíme se kluka vzkřísit k životu. Zdenda je tvrďák, nechce, aby ho někdo vedl, tak s ním jdeme kolem louky, no, chvílema se plazí po čtyřech, chvílema odpočívá, dostáváme do něho cukr, vodu, u řeky pak nabíráme vodu aspoň na polití, je na něj hrozný pohled, ale vypadá, že to rozdýchá.
To kolečko nám trvá 40 minut, mezitím se dozvídám, že Libor takhle skončil loni 400 m před cílem Silvy (až na to, že ho odvezla záchranka, takže nedokončil) a že Zdenda byl běhat jednou na jaře a pak předevčírem 12 km. To nám s Liborem trochu zatrne, ale pak jdu ještě pro čaj, u masáží prosím o něco suchého, do čeho bychom ho mohli zabalit, a ukazuje se, že tam jsou Zdendovi kamarádi, tak už ho těch posledních 60 metrů do cíle dovedeme společně, dokonce finišuje, zážitek bude mít jistě silný a nezapomenutelný. Vystojím si frontu na masáž, čekání si krátím kecáním s dvěma kluky, co dělají kontaktní karate a kickbox, o běhu v tréninku na bojové sporty, pak si nechám namasírovat stehna, ta budou bolet asi nejvíc, lýtka vypadají v klidu.
Kontrola výsledkové listiny ukáže, že reálný čas je 1:55:58, ptám se u časomíry, jak je možné, že v cíli svítilo na tabuli něco jiného, ale prej mám věřit tomu z tabulky, no tak to je naprostá bomba. Moje hodinky ukázaly 1:54:51 bez té krátké pauzy, tak to by skoro i sedělo:o). Jsem ve své kategorii tentokrát až pátá, v ženách sedmá, ale když to srovnám s loňskem, byla jsem 97., letos 73. celkově, na 3. místo v kategorii bych potřebovala čas cca 1:48, to je nereálné. Takže v mezích možností – naprostá spokojenost. A hlavně – opět jsem si potvrdila, že ani ty 3 kila navíc mě nezastaví:o). Možná je to fakt nějaký začarovaný šumavský pro-kopcový sval:o).
V závěru ještě stíhám přibíhající Moniku, je dokonalá, úžasná, dokončuje v čase těsně nad 4 hodiny, mám z ní strašnou radost, pokořit Baroko maraton je sen, který je u mě srovnatelný s výstupem na Gerlach. Který snad jednou, jak doufám, uskutečním.
Cesta domů už proběhne celkem standardně, nikam nespěchám, nic nehoním, pokouším se jenom sehnat nabíječku na svůj mobil, což se nedaří, takže ještě končím v kanceláři na Smíchově a jdu si pro tu svou zapomenutou.
Když dojíždím na Smíchov, jedu chvilku za béžovým Berlingem, jede pomalu, tak když uhne, předjedu ho pravým pruhem, koukám, nějací dva kluci v bílých tričkách, jeden do sebe leje vodu, jsou mi povědomí – aby ne, byli to ti dva kickboxeři z fronty na masáž:o). Už mě taky uviděli, máváme na sebe a loučíme se, pro všechny to byl myslím úžasný a nezapomenutelný den. A dlouhý, neuvěřitelně dlouhý...
Vložit komentář
No on ani ten loňskej čas nebyl na reparát, ale tohle je pecka. Někdy se budeš muset pochlubit tím běhacím albem.
:-)))..Nickie uplně mě baví tvuj erudovaně-naturalistický způsob psaní..moc rád bych alespon jednou měl tvoje oči resp. pohled na svět..tak se opatruj, robote, no a brzo doufám zase někde na startu:-)
Ahoj Niki, moc pěkně jsi ten "barokní" závod rozebrala :) ... nebo raději rozepsala? Těch zážitů je vždycky tolik, že jeden neví o kterém psát a který zařadit do škatulky "není zas tak důležité". Ale vážně, myslím, že jsi to pěkně vystihla :) ... úplně jsem se v myšlenkách vrátila na "místo činu". Moc tě zdravím a ještě jednou gratujuji k výsledku. Nejsem si totiž jistá, jestli jsem ti to za tou cílovou páskou stihla říct osobně. Měj se krásně a brzy na viděnou. Moni :)
