Šumavský chodec vypráví
„Ty se tam zmrzačíš!" vykřikovala mamka, když se z mé subtilní postavy linulo, jakže plánuji strávit svou letošní dovolenou. V poklusu, vyšších nadmořských výškách, společnosti neznámých lidí. Všechny dopodrobna nastíněné katastrofické scénáře obsahující šelmy a zdravotní komplikace v nedostupných oblastech jsem však ignorovala a posilněna skutečností, že cílový čas z letošního půlmaratonu v Olomouci se scvrkl o čtvrt hodiny, se na běžecký týden v Mechově okamžitě přihlásila.
Avizované potíže jsem absolvovala ještě před odjezdem. Hlídat sestře štěně bylo jako dělit se týden s rysem o obývák a dvacetistupňové rozdíly mezi místnostmi v práci se projevily čtrnáctidenní „rýmičkou“. Tašku jsem tedy balila plna sil, přemýšlejíc, jestli bude moc velká ostuda, když celé soustředění prospím.
Probrala jsem se hned po příjezdu u večeře. Začalo to slíbenou vyváženou stravou v podobě borůvkových knedlíků a následovalo poslechem skupinky u našeho stolu, která se sice poprvé setkala zhruba před pěti hodinami, ale za tu dobu stihla dostat vzájemné komunikační schopnosti na úroveň imitace hádky manželského páru po třiceti letech vroucího soužití. Ostatně všichni vypadali, jakoby vzešli z jednoho hnízda a holdovali stejnému humoru. Nešlo se nebavit.
Někteří účastníci si s sebou vzali kolo. Podle mě to nebyl dobrý nápad. Kdykoliv dojeli a začali vyprávění větou: „Jel jsem dolů takový strašný kopec, to bylo o hubu!" se jakýmsi zázrakem stávalo, že jsme jej další den běželi. „Miloš avizoval ’krátký‘ výklus, třetí družstvo, vemte si raděj i svačinu!" vyvolával první den dopoledne před chatou Michal, který nezávazně během snídaně náš zájezd rozdělil do družstev jako na lyžáku. A už se běželo, běželo a běželo.
Abych mezi funěním imitující stádo splašených bernardýnů stihla částečně vnímat krásy místní přírody, jistila jsem peloton zezadu. Klus byl využit pouze na konci ranní rozcvičky, kdy bylo nutno stihnout sprchu a pak u snídaně urvat alespoň trochu ovesných vloček, na které si brousili zuby další zrnížravci.
V kritický den, kdy mě před výběhem do hlavy píchla vosa, a tělo upozornilo, že lítání na sluníčku v teplotách nad třicet pět stupňů pro něj není vhodnou kratochvílí, jsem se rozhodla „třetí družstvo" opustit a založila vlastní, kterému se následně dostalo pojmenování První chodecké. Ráno jsem vyrazila na zhruba dvacet pět kilometrů dlouhou túru a večer před dlabancem pak ve stínu zbylých smrků alespoň hodinku venčila maratonky.
Bylo to ale tedy běžecké soustředění? Mělo cenu? Jasně! Já jsem si jej náramně užila a mnohé uvědomila. Člověk pořád za něčím utíká a zapomíná naslouchat vnitřnímu hlásku, který občas zavolá: „Zpomal!" Považujeme za ostudu, když neplníme plán na sto padesát procent, nedáme ze sebe maximum. Přitom dál nikdy nedojedete bez načerpání pohonných hmot. To platí při sportu i v každodenním životě. A vůbec nejhorší je, když se z dohledu ztratí radost. A já ji potkávala všude. V lidech okolo sebe, nádherné přírodě, která se mi díky tomu pomalejšímu tempu dostávala až do morku kostí a na rtech vytvářela spokojený úsměv. Tak co víc, tedy kromě nedocenitelných Milošových rad, jsem si mohla odvézt? Myslím, že nic. Děkuji, přátelé. Děkuji, Šumavo.
Vložit komentář
Noooo, zdarec básnířko!:-) Tak už jsem si říkal, kdy se tu literárně vyřádíš..moc pěkný Ani;-)
Aničko moc hezky jsi to napsala! :-)
